André Daigneault Pořadí knih

Je křesťanská svatost vyhrazena pouze pro ctnostné a dokonalé? Nemohou o ni usilovat také chudí, hříšní a zranění – i skrze své slabosti a pády? V podobenství o svatebních hostech se pán rozhodne zaplnit hodovní síň těmi, kdo žijí „podél plotů“, lidmi na okraji společnosti, ubožáky, alkoholiky a narkomany, zkrátka všemi, kteří svou ubohost vyznávají a v pokoře a pravdě se otevírají Božímu milosrdenství.Cesta evangelia je vlastně cestou duchovního dětství. Ježíš sám postavil učedníkům před oči dítě a prohlásil, že vejít do Království znamená být v něčem podstatném jako děti, vsadit na malou cestu důvěry, pokory a odevzdanosti. Skutečný světec vyznává, že je hříšník, jemuž je neustále zapotřebí obrácení. A každý hříšník si zase musí přiznat, že se může stát světcem.

Psychologové někdy říkají, že krize středního věku je jako druhé dospívání. Člověk v tomto období nechce nikoho vidět a ve své rodině si připadá jako cizinec. V hlavě se mu honí otázky: „K čemu je to všechno dobré?“ „Nejsem ve svém zaměstnání nebo ve svém manželství vlastně jako ve vězení?“ „Proč se tak hrozně dřu?“ „Udělal jsem v životě vůbec něco důležitého?“ „Mám nějakou cenu?“ „Nač je mi víra a modlitba?“ „Proč mi Bůh v mém trápení nijak nepomůže?“ „Proč vlastně žiju?“ Ideály mládí jsou pryč, jejich místo zaujala malomyslnost a deprese. Člověk má pocit, že náhle hrozně zestárl. A právě v tuto chvíli je třeba Boha prosit o oproštěnost. O tu oproštěnost, která člověku dovolí přijmout pozvolna přicházející stáří, která mu umožní poddat se plynutí času a přijmout meze svých možností.