Karel Veliký, Tomáš Akvinský, křižácké války, Jana z Arku, svatý František, svatý Dominik, scholastika, to jsou jména a pojmy, které dobře známe. A přece to všechno jsou jenom vnější fenomény doby. Za nimi, v jejich pozadí, se formoval a vznikal nový význam slova víra. Pro středověkou církev (600 až asi 1450) už víra neznamená jen hledání poznatků o Bohu, ale po znání Boha. To potom pokračuje až do dnešních dnů hledáním co nejužšího vztahu k Bohu. Anthony E. Gilles přirovnává toto období života církve k dospívání. Podobně jako každý dospívající člověk zápasí církev, aby dokázala všechno sladit – chování, intelekt, city, víru. A jako mnoha lidem v tomto věku se jí loto úsilí o dosažení harmonie částečně daří a částečně nedaří. Když se jí to daří, daří se jí to obdivuhodně (rozvoj kontemplativních, klášterních a mystických tradic, prohloubení kultu svatých, počátky mariánské zbožnosti, laická spiritualita, syntéza mužských a ženských rysů). A když dělá chyby, jsou to chyby ostudné (křížové výpravy, obrazoborectví, ospravedlňování otroctví, nové oživení učení o predestinaci). Na úsvitu reformace ještě nenacházíme církev ve stavu dospělé vyzrálosti, což byl cíl, k němuž tak usilovně směřovala, ale ve stadiu, kdy právě těžce překonala své obtížné dospívání. A právě vzrušující příběh jejího dospívání nám Anthony E. Gilles vypráví ve své knize. Při jeho čtení se můžeme naučit lépe chápat také sami sebe jako lidé víry.
