Dušan Šimek

Prof. PhDr. Dušan Šimek (*1950) je profesorem v oboru andragogika a též básník. V minulosti působil jako vedoucí Katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého Olomouc. Mezi hlavní disciplíny, kterým se věnuje, patří sociologie práce a podniku, integrální andragogika a metodologie andragogiky. Během své vědecké práce spolupracoval s univerzitami v Polsku, Velké Británii a USA. V současnosti vykonává řadu funkcí v rámci vědecké spolupráce českých univerzit.

V roce 1968 absolvoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Rýmařově a v roce 1974 dokončil studia na FF UP, kde od roku 1986 působí jako pedagog. V polistopadovém čase přednáší andragogiku a sociologii práce na katedře sociologie a andragogiky, kterou dlouhá léta vedl, byl rovněž proděkanem, profesury dosáhl roku 2008. Již od doby studia na střední škole ho pojí přátelství se sochařem, malířem a kreslířem Bořkem Zemanem, jenž je i autorem ilustrací k oběma Šimkovým básnickým sbírkám Po tichu a Po druhém tichu.

V obou Šimkových knihách dominuje, jak už je patrno z názvů sbírek, téma ticha – tak oblíbené u básníka Jana Skácela, jemuž je první sbírka dedikována. Mnohé motivy jsou však pro Skácela typičtější a Šimek je užívá taktéž velmi často: smutek, bolest, lítost, vina, či naopak naděje, anděl, přírodní motivy, jako je voda, kámen a tráva či obecně souznění s krajinou a smutek z její devastace. Taktéž jsou u Šimka hojné motivy času – jeho uplývání, možnost či nemožnost návratu, paměť, vzpomínka, autor často využívá časových výrazů, jako je vteřina, chvíle, časových příslovcí – tenkrát, navždy, nikdy, pokaždé atd. Dlužno dodat, že Šimek přistupuje ke Skácelově tvorbě s pokorou a ve šlépějích svého básnického vzoru jde umně a bez jakýchkoli rytmických či melodických zaškobrtání.