Octave Henri Marie Mirbeau

Octave Mirbeau, (16. února 1848, Trévieres (Calvados) - 16. února 1917, Paříž), byl francouzský žurnalista, kritik, dramatik, romanopisec a aktivista konce 19. století. Od roku 1896 byl členem Goncourtovy akademie. Zemřel v den svých 69. narozenin v roce 1917. Psal však také satirické, ironické povídky plné černého humoru.

Romány

Poté, co napsal deset anonymně podepsaných románů, debutoval se svým vlastním Le Calvaire (Kalvárie, 1886), ve kterém mu psaní dovolilo překonat traumatické vzpomínky na jeho zničující poměr s Judith Vimmer, pokládanou za nemocnou,kterou v románu přejmenoval na Juliette Roux. V roce 1888 publikoval L'Abbé Jules (Pater Julius), první pre-Freudovský román psaný pod vlivem Dostoyevského, který se objevil ve francouzské literatuře. Tento text představoval dva hlavní zajímavé charaktery: abbé Jules a otec Pamphile. V Sébastien Roch (1890) očistil své traumatické zážitky z Jezuitské školy ve Vannes. V románu je třináctiletý Sébastien pohlavně zneužíván knězem, čož mu zničí život.

Poté se dostavila existenciální a literární krize, přesto během této doby ještě publikoval v ročníku pre-existencialistický román o uměleckém osudu, Dans le ciel (Na nebi), kde představil postavu malíře přímo postavenou na Vincent Van Gogh. V dozvucích Dreyfusovy aféry - kde vydráždil Mirbeau svůj pesimismus - vydal dva romány jež byly pokládány za skandální svým pojetím ctností : Le Jardin des supplices (Zahrada muk) (1899) a Le Journal d'une femme de chambre (Denik komorné) (1900), pak Les Vingt et un Jours d'un neurasthénique (1901). V těchto dílech vyrušil tradiční novelistické konvence, cvičil techniku koláže, překračoval zákon pravděpodobnosti a předstírané důvěřivosti a vzpíral se pokryteckým pravidlům slušnosti.

V jeho posledních dvou románů - La 628-E8 (1907) a Dingo (1913) - se vzdaloval ještě více realismu. Popustil uzdu své fantazii a použil fantastické elementy jako svůj automobil a vlastního psa v roli hrdinů. Jejich neurčitostí žánrového propojení, tyto jeho poslední romány ukázují jak kompletně rozbil konvence realistické beletrie.

Divadlo

V divadle učinil své první kroky s proletářským dramatem a moderní tragédií, Les Mauvais bergers (Špatní pastýři) (1897). Pak zažil celosvětovou slávu s Les affaires sont les affaires (Obchod je obchod) (1903) - klasická komedie mravů a charakterů v tradici Molière. Zde představil postavu Isidora Lechata, předchůdce moderního mistra intrik obchodu, produkt nového světa, kde staví peníze nad všechno ostatní, které rozprostírají svá pomyslná chapadla přes celý svět.

V roce 1908 - na konci své dlouhé mediální bitvy - viděl svou hru Le Foyer (Domov) v podání Comédie-Française. V této hře se pustil do nového společenského tabu - ekonomické a sexuální zneužívání dospívajících lidí v napohled laskavém domově.

Šest malých jednoaktových her, publikoval pod titulem Farces et moralités (1904), které byly považovány za neobyčejně pokrokové. Mezi nimi, L'Épidémie. Zde může považován za pokračovatele divadla Bertolt Brecht, Marcel Aymé, Harold Pinter, a Eugene Ionesco. Provokuje v jazyku samotném, klade otázky, demystifikuje právo, vysmívá se projevům politiků a dělá si legraci z jazyka lásky.

Demystifikátor

Po více než půlstoletí zapomnění došlo na opožděné uznání jeho génia. Jednalo se nejen o pamfletistu, uměleckého kritika, romanopisce a dramatika, kromě toho byl také velice schopný demystifikátor. Spisovatelům připisoval úlohu donutit ty, kteří byli « záměrně slepí », aby se podívali « Medúze zpříma do očí ». V očích « správně smýšlejícího lidu » a Tartuffů všeho druhu, spočívala jeho snaha dohnat veškerou společnost, aby se shlédla v tom opravdovém, ohromujícím světle, a aby se sama sebou zděsila a uvědomila si své chyby, viděna jako zločin.

Spolupracoval s vítězem Nobelovy ceny Maurice Maeterlinck, a významně přispíval ke kariérám Camille Pissarro, Auguste Rodin, Claude Monet, Vincent Van Gogh, Camille Claudel, Aristide Maillol, Félix Vallotton, a jiní důležití umělci tehdejší doby.