Vlasta Bakalová, inspirovaná životními peripetiemi a bojem proti nepřízni osudu, vtiskla své zážitky do působivých básní. Její dílo odráží hluboké porozumění lidskému utrpení a touhu po svobodě, přestože jí byla zpočátku upírána možnost formálního vzdělání. Neustále zdokonalovala své umění psaní, čímž dokázala, že skutečná tvorba pramení z vnitřní potřeby a životní zkušenosti. Její poezie je svědectvím o síle ducha a nezdolnosti lidské duše tváří v tvář nepřízni.
Básnířka (*1948) se narodila v židovské rodině na statku svého otce, který ční jako velkolepá postava celé sbírky. Je pevným člověkem, který nad svou moudrostí neztrácí příliš mnoho slov, mužem, který ve zlomové chvíli svého života i národa „sepjal ruce podobné kořenům velmi starých stromů, a při té podivné modlitbě mlčel“. Sbírka představuje více než přiznání se k poezii. Je to poe zie jako přiznání. Mizí v ní hranice mezi životem a psanou lyrikou.