Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher Knihy

Promluvy ke vzdělancům mezi jeho utrhači. Schleiermacherovy slavné Řeči o náboženství vyšly poprvé anonymně v Berlíně roku 1799. Autor zde poetickou prózou hájí svébytnost náboženské víry oproti osvícenskému racionalismu. Náboženství podle něj není totožné ani s metafyzickým myšlením, ani s mravním jednáním, nýbrž ožívá v něm „smysl a chuť pro nekonečno“. Ideální církev je církví bez hierarchických struktur a bez institucí. Přestože jde o autorovu prvotinu, je tento text považován za nejvýznamnější dokument raně romantické spirituality a teologie.

The revised translation by Terrence Tice presents Friedrich Schleiermacher's influential exploration of Christian theology, detailing its foundational concepts and the cohesive nature of theological work. This volume serves as a comprehensive guide to understanding the essence of Christian thought and its systematic approach, reflecting Schleiermacher's significant contributions to the field in the nineteenth century.

Focusing on the significance of sermons in Schleiermacher's work, this book explores his theology as it manifests within community worship. It highlights his Passion sermons, challenging the notion that his interest in the cross is minimal. Through these sermons, Schleiermacher engages with themes of community, atonement, history, creation, and Scripture, ultimately conveying the God-consciousness of the Redeemer. This accessible examination reveals how his preaching serves as a vital means of fostering belief in the One who died for humanity.

In seinen Vorlesungen über Dialektik entwickelt Schleiermacher (1768-1834) die Grundlegung eines eigenständigen Systementwurfs, der sich von Fichte und Schelling abgrenzte und zu dem Hegelschen in Konkurrenz trat. Die erste Vorlesung von 1811, entwicklungs- und wirkungsgeschichtlich besonders interessant, wird hier erstmals vollständig rekonstruiert.

Dialog Ústava (řecky Πολιτεία, latinsky De republica – odtud mezinárodně užívané označení Rep.), napsaný kolem roku 380 př. n. l., je jedním z vrcholných Platónových děl a jedním z nejdůležitějších a nejslavnějších textů západní filosofie vůbec. Ústava má formu velice rozsáhlého dialogu, ovšem nepřímého: Sókratés zde vypráví o rozhovoru, jehož se účastnili také Glaukón, Polemarchos, Adeimantos, Thrasymachos, Kefalos a Kleitofón. Celé dílo se skládá z deseti knih a jeho hlavním tématem je spravedlnost na úrovni jedince i státu, dotýká se však i mnoha dalších oblastí, včetně umění, výchovy, práva, vědy atd. V sedmé knize, věnované hlavně vědám a vzdělávání, se nachází jedna z nejslavnějších Platónových alegorií, tzv. Mýtus o jeskyni (514a-518b). Spolu se Zákony, snad posledním Platónovým dílem vůbec, zakládá Ústava zvláštní žánr utopie, myšlenkového experimentu s možnostmi spravedlivého uspořádání lidské společnosti.