Jiří Šlitr
15. únor 1924 – 26. prosinec 1969
Jiří Šlitr (15. února 1924 Zálesní Lhota u Jilemnice – 26. prosince 1969 Praha) byl český hudební skladatel, instrumentalista (virtuózní klavírista), zpěvák, herec, knižní ilustrátor a výtvarník. Významně ovlivnil českou populární hudbu; na jeho scénickou hudební tvorbu navázala řada autorů studiových scén. Spolu s Jiřím Suchým a Ferdinandem Havlíkem založil roku 1959 divadlo Semafor. Zhudebnil přes 300 písní. Roku 1966 uvedl svůj vlastní recitál Ďábel z Vinohrad a roku 1968 uvedl muzikál Poslední štace. Napsal hudbu k deseti celovečerním filmům, v některých z nich i hrál (Kdyby tisíc klarinetů (1964), Zločin v šantánu (1968)). V letech 1996–2001 vyšlo osm CD Písničky ze Semaforu.
Studoval na gymnáziu v Jilemnici a později přestoupil na gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval v roce 1943. Spoluzaložil Rychnovský dixieland, hrající v Praze pod názvem Czechoslovak Dixieland Jazz Band, hrával s Akord clubem, kde se seznámil s Jiřím Suchým; nejvýznamnější je však jeho působení v divadle Semafor. Byl vystudovaný právník (Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 1945–1949, titul JUDr. ), svému právnickému povolání se však nikdy nevěnoval, snad ale proto se mu také občas hezky přezdívalo Doktor klavír (odtud pak patrně pochází i název Dr. Matrace). Byl i velmi dobrý kreslíř a grafik. V letech 1949–1951 absolvoval povinnou vojenskou službu v Milovicích. Poslední rok vojenské služby pracoval jako výtvarník Ústředního domu armády. V roce 1957 jej Miroslav Horníček seznámil s Jiřím Suchým. Spolu s Jiřím Suchým pak vytvořil tvůrčí a hereckou dvojici, která svými písničkami a hrami významně ovlivnila hudbu a divadlo 60. let 20. století a zahájila éru divadel malých scén. Jiří Šlitr se ale oficiálně nikdy členem divadla Semafor nestal.Po studiu práv se vedle výtvarné činnosti věnoval hudbě. Skládal písně, vystupoval v kabaretech, jako pianista působil v Laterně magice (na Expu 1958). V roce 1959 založil společně s Jiřím Suchým divadlo Semafor, pro které skládal písně, scénickou hudbu (Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Šest žen Jindřicha VIII.) i muzikál (Dobře placená procházka). Úspěšně využíval svou schopnost komediální stylizace herce–amatéra (Jonáš a tingltangl, Ďábel z Vinohrad aj.). Autorsky a herecky se podílel na filmech (Bylo nás deset, Kdyby tisíc klarinetů, Zločin v šantánu). Z hudebních nahrávek vyniká album Jonáš a dr. Matrace. Společně také podepsali v roce 1968 manifest (prohlášení) Dva tisíce slov, čímž se výrazně zapsali do demokratizačního procesu "Pražského jara". Šlitr zemřel ve věku 45 let, se svou milenkou Jitkou Maxovou (18 let) 26. prosince 1969 za nevyjasněných okolností ve svém ateliéru na Václavském náměstí. 26. prosince pozval Jiří Šlitr svou rodinu na sváteční oběd. Když dojedli, Jiří Šlitr odešel se slovy, že si ještě musí něco zařídit. Než odcházel, pustil příbuzným svou desku Jó, to jsem ještě žil. Když se Šlitr dlouho nevracel, příbuzní ho začali hledat. Při průjezdu Václavským náměstím si Šlitrův švagr všiml Šlitrova auta, které bylo na náměstí zaparkováno. Po několika minutách se Šlitrova sestra s jejím mužem dozvěděli, kde se ateliér nachází. Dveře do Šlitrova ateliéru byly zamknuty a plynoměr běžel. Policie nalezla Šlitra ležícího v posteli s Maxovou. Ani jeden z nich nebyl naživu, byli otráveni svítiplynem, který unikal z plynového topidla, kterým si v ateliéru přitápěl. Dosud není jasné, zda se jednalo o náhodu nebo sebevraždu. Za nejpravděpodobnější se považuje nešťastná náhoda způsobená poklesem tlaku plynu v zastaralém topidle. Pokles mohl způsobit zhasnutí plamene a kvůli nefunkční či chybějící pojistce plamene do místnosti vnikal jedovatý svítiplyn. Jiří Šlitr je pohřben (se svými rodiči), blízko od svého přítele a kolegy Jiřího Grossmanna, který zemřel dva roky po Šlitrovi, na Vinohradském hřbitově v Praze. Na náhrobku jsou napsány noty části písně Jó, to jsem ještě žil.