Olga Scheinpflugová
3. prosinec 1902 – 13. duben 1968
Také znám/a jako: Stanislava Ratajová
Olga Scheinpflugová (3. prosince 1902 Slaný – 13. dubna 1968 Praha) byla česká herečka, spisovatelka, básnířka a dramatička, manželka Karla Čapka.
Olga Scheinpflugová (3.12.1902 – 13.4.1968) byla česká herečka a spisovatelka, dcera prozaika Karla Scheinpfluga a manželka spisovatele Karla Čapka (od 1935). Je autorkou 16 románů, dramat, drobných próz, 7 básnických sbírek, i 10 knih pro děti, která pronikala obzvláště do nitra žen své generace a své společenské vrstvy. Byla
Od roku 1918 studovala herectví u Marie Hübnerové, členky činohry Národního divadla. V roce 1920 byla angažována do Švandova divadla. V letech 1922–1928 byla členkou Městského divadla na Král.Vinohradech (Divadlo na Vinohradech), poté do roku 1968 Národního divadla v Praze, s krátkým přerušením v letech 1944 až 1946. Na scénách Národního divadla vytvořila přes 130 rolí. Při ztvárňování svých rolí se bránila patosu. Výrazným rysem jejích postav byla nervozita.
Přispívala do Lumíra a Národních listů. Jednou z nejvýznamnějších rolí byla role ve hře Karla Čapka „Matka“, jež měla premiéru ve Vinohradském divadle 1. 9. 1967 v režii Luboše Pistoria a kterou zde v pohostinském vystoupení ukončila Olga Scheinpflugová svoji hereckou dráhu.
Již v roce 1922 se objevila ve filmu „Zlatý klíček“ dle scénáře Karla Čapka. K významnějším rolím ve filmu se dostala pak až na konci svého života, současně se podílela i na rozhlasových a televizních inscenacích.
Narodila se ve Slaném do umělecké rodiny. Jejím otcem byl dramatik, spisovatel a redaktor Karel Scheinpflug (1869–1948) a bratrem spisovatel a právník Karel Scheinpflug (1899–1987). Studovala gymnázium a obchodní školu. Uměleckému zázemí se jí tedy dostalo už odmalička a v sedmnácti už hrála jako ochotnice v ochotnických spolcích ve Slaném. Divadelní praxi, kterou nejdříve soukromě studovala u herečky Národního divadla Marie Hübnerové (1918–1920), zahájila ve Švandově divadle (1920–1922) a poté v Divadle na Vinohradech (1922 až 1929). Svou uměleckou dekádu ukončila doživotním angažmá v pražském Národním divadle (1929 až 1968). Toto angažmá však na několik měsíců přerušila v roce 1930 a z politických důvodů byla propuštěna od 31. července 1944 do 1. února 1946. Zpočátku hrála mladé půvabné a temperamentní ženy, zobrazovala ženskost plnou rozporů, ale se smyslem pro humor, cit a tragiku, kterým se snažila odjímat zbytečný patos. Její postavy měly poezii, ale zároveň byly plné civilního a realistického herectví. Sama herečka ctila vize režisérů (nejčastěji spolupracovala s Janem Borem, K. H. Hilarem, Jiřím Frejkou, Karlem Dostalem, Otomarem Krejčou či Alfrédem Radokem), ale k roli stále přistupovala individuálně. Vyvinula se z ní uznávaná a velká herečka, která vrcholu své tvorby dosáhla po okupaci ve velkých tragických a dramatických úlohách ze světového repertoáru, kterým vtiskla svůj intelekt, zkušenosti a velký talent. Z významných inscenací uveďme: „Sen noci svatojánské“, „Zločin a trest“, „Smutek sluší Elektře“, „Svatá Jana“, „Romeo a Julie“, „Macbeth“, „Paní studánka“, „Tři sestry“, „Višňový sad“ apod. Hrála ve všech svých hrách a ve hrách svého manžela („Matka“, „Loupežník i „Bílá nemoc“). I její domovské divadlo uvedlo několik jejích her („Houpačka“, „Láska není všecko“ apod.). Několikrát hostovala (např. roku 1934 v Bělehradě, za okupace na venkově a v letech 1946 a 1968 ve Vinohradském divadle). Český film této veliké dramatické herečce poskytl pouze málo příležitostí. Její dva první snímky se ani nedochovaly. Debutovala ještě v Kvapilově němém filmu ZLATÝ KLÍČEK (1922) podle námětu Karla Čapka jako Sejkorova (Alexander Třebovský) dcera Olga a ve zvukovém období hrála prvně v roce 1931 v roli Heleny Leeové v Borově dramatu ŽENA, KTERÁ SE SMĚJE natáčeném ve francouzských ateliérech Gaumont. Tím její filmová kariéra nadlouho ustala. Prý nebyla pro filmaře dostatečně hezká.
Až 60. léta ji přivedla opět do filmových ateliérů, kde na stárnoucí herečku čekalo několik větších nabídek. Sehrála sousedku Veselou v Machově TCHYNI (1963), bytnou ve Schormově dramatu KAŽDÝ DEN ODVAHU (1964), vetešnici Alžbětu Severýnovou a majitelku uzenářství v povídkovém filmu ČINTAMANI & PODVODNÍK (1964) Jiřího Krejčíka a učitelku hudby v dramatu …A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH (1964) Zdeňka Brynycha. Ve filmu KONEC SRPNA V HOTELU OZON (1966) namluvila jen hlavní roli staré ženy (Beta Poničanová).
Kinematografii obohatila více svými divadelními hrami (OKÉNKO 1933 a DNES NEORDINUJI 1948, MADLA Z CIHELNY 1933, ANDULA VYHRÁLA 1938) a původními náměty (ŠVADLENKA 1936, DOBŘE SITUOVANÝ PÁN 1939 a SOBOTA 1944) z nichž vznikly úspěšné filmy. Československá televize nabídla Scheinpflugové pár rolí v televizních inscenacích (př. MATKA RIVA, JEJICH DEN, RADĚJI POTMĚ, OKÉNKO) a titulní úlohu v Dietlově desetidílném seriálu ELIŠKA A JEJÍ ROD (1966). Umělkyně spolupracovala také s rozhlasem („Místopis srdce“ či „Pohádka ptačí“).
Do dějin české kultury se však natrvalo zapsala ne svým herectvím, ale svým tříletým (1935 – 1938) manželstvím s předním českým spisovatelem a dramatikem Karlem Čapkem (1890 – 1938), který plně ovlivnil její smýšlení a umělecký růst. Po otci zdědila i spisovatelské nadání. Sama Scheinpflugová byla autorkou 16 románů, 10 knih, 7 básnických sbírek, 10 divadelních her a 6 zrealizovaných z 12 filmových námětů a psala též do „Lumíra“ a „Národních listů“. Své vzácné vzpomínky uchovala do románu „Český román“ (1946) a biografie „Byla jsem na světě“ (1988). Za výkon v divadelní hře „Žena, která si koupila muže“ získala Státní cenu (1930) a po válce tituly Zasloužilé (1953) a Národní umělkyně in memoriam (1968). Zemřela 13. dubna 1968 v Praze ve věku nedožitých 66 let.