Básnická prvotina básníka mladší generace. Část svého života strávil v zahraničí – a od svého návratu do Čech v roce 2004 se intenzivně věnuje poezii. Jeho básně odrážejí příjemné i nepříjemné zkušenosti autorova života; slova volí „neučesaná“, taková, jaká mu sama přicházejí na jazyk, aby co nejpřesněji vyjádřila autorovy názory, nápady a myšlenky. Tematicky se často vracejí do totalitní doby, do autorova raného mládí.
Když píšou básně opravdoví chlapi, kteří mají svoje pády, úspěchy, lásky, touhy, přání a kopec problémů - počínaje třeba svedenou holkou, kterou bylo výhodnější nesvádět, a konče alkoholismem či rakovinou - vypadají jejich básně jako poezie Bořka Mezníka. Když je píší stejným jazykem, jakým mluvili v hospodě v době, kdy tam ještě před hospitalizací na psychiatrii chodili a tak tak se z ní dokázali odplazit, vypadají jejich básně také jako poezie Bořka Mezníka. A když je píše chlap, který miluje svoje dcery, nechce už znovu zklamat svoji ženu, váží si práce, kterou konečně sehnal a zdraví, protože po chemoterapiích si ho budete vždycky vážit, tak je to básník Bořek Mezník. Vítejte při čtení poezie chlapíka, který stál u zrodu brněnského anarchistického hnutí na začátku devadesátých let a teď bydlí v malém domku na kraji vesnice v kopcích za Boskovicemi, živí se jako obchoďák a občas se mihne v partě kolem sdružení Vítrholc.