Jessica Shattuck

Jessica Shattuck je americkou autorkou a publicistkou, která žije s manželem a třemi dětmi v Cambridge, Massachusetts.

Její literární tvorba a články se objevují v nejprestižnějších amerických novinách a časopisech - za všechny jmenujme alespoň The New Yorker, The New York Times či The Boston Globe.

Pro napsání poslední knihy s názvem Prozření inspirovala autorku vlastní rodinná historie, neboť má německé kořeny, a primárně zjištění, že její milovaní prarodiče byli před válkou i během ní aktivními nacisty. Kniha Prozření je tedy do jisté míry jistým literárním vyrovnáním se s touto skutečností.

Romány Jessiky Shattuck, včetně toho posledního, se drží na horních příčkách v žebříčcích bestsellerů a jsou velmi kladně hodnoceny jak čtenáři, tak také kritickou veřejností.

Svoji babičku jsem milovala. Ale byla to nacistka. Článek Jessiky Shattuck, který vyšel v The New York Times, 24. března 2017

Můj dědeček a babička byli nacisté. Teprve nedávno jsem se odhodlala vyjádřit to takhle otevřeně. Mívala jsem ve zvyku uvažovat a mluvit o nich jako o „obyčejných Němcích“ – jako kdyby šlo o nějakou jasně definovanou, morálně neutrální kategorii. Jenže moji prarodiče stejně jako mnoho „obyčejných Němců“ byli členy nacistické strany. Vstoupili do ní roku 1937.

Babička se dožila téměř stovky. Pokud vím, nebyla žádný xenofob ani antisemita; nenávist vůbec neměla v povaze. Znala jsem ji a milovala. Celý život se snažím pochopit, jak a proč zabředla do hnutí, které se stalo synonymem zla.

Babička a děda vyrůstali na dělnickém předměstí průmyslového Dortmundu, kde od francouzské okupace po první světové válce bujela nezaměstnanost. Vstoupili do nacistické strany, aby se stali mládežnickými vedoucími v zemědělském vzdělávacím programu Landjahr neboli „Rok na venkově“, který učil dospívající mládež zemědělským pracím. Babička vždycky prohlašovala, že se dala k nacistům z čirého idealismu. Přitahovala ji jejich vize obnovy Německa: návrat k někdejším prostším časům a – paradoxně – důraz na rovnost.

V rámci programu Landjahr vedle sebe žili a pracovali jak synové a dcery továrních dělníků, tak synové a dcery aristokratů a bohatých průmyslníků. Babičce se zamlouvalo, že Landjahr usiluje o návrat k „tradičnímu“ německému životu, oproštěnému od matoucích tlaků celosvětové ekonomiky. V dochovaných materiálech jsem se o tom programu dočetla, že byl součástí Hitlerovy rozsáhlejší vize známé jako „Krev a půda“ – vize Německa jakožto rasově čisté agrární společnosti. O té „rasové čistotě“ se babička jaktěživa ani slůvkem nezmínila.

„Nevěděli jsme“ – to byla jakási její mantra během dlouhých procházek, na které jsme si spolu vyrážely během mých návštěv u ní na statku, nedaleko míst, kde vyrůstala. „Ale copak jste nikdy neslyšeli, co Hitler hlásal?“ vyptávala jsem se, protože mi nešel do hlavy ten morální paradox, že moje laskavá, milující babička bývala nacistkou.

Pokaždé jen pokrčila rameny a utrousila něco jako „ten toho namluvil, kdo by to všechno poslouchal“. Ale copak neviděla, jak policie zatýká, odváží, nebo přinejmenším tyranizuje Židy? Stála si na svém, že ne. Na venkově, kde bydlela, se to prý nedělo. A vůbec, měla dost svých vlastních starostí, aby vydělala na živobytí a později za války ochránila své děti.

To lpění na nevědomosti nebylo nic než výmluva a já ji nepřijímala tenkrát a nepřijímám ji dodnes. Je vyloučeno, že by babička nic netušila o Hitlerově útočném antisemitismu – o nacistickém plánu na vyhnání Židů, s nimiž Hitler neprávem (leč úspěšně) spojoval hrozbu bolševického teroru. Opravdu za Hitlerovým programem, tak jak ho znala, stála až do jeho nepředstavitelně hrůzného konce? Na sklonku 30. let se proslýchalo, že Židé budou vystěhováni na Madagaskar a do „osad“ na východě. Ale i kdyby tomu věřila, jak je možné, že ji neděsila ta nespravedlnost? Nebezpečí pramenící z toho, že byli zbaveni všech práv?

Pro pojem „vědět“ má němčina dvě různá slova: „wissen“, které se pojí s moudrostí a učeností, a „kennen“, které znamená být s něčím obeznámen, něco znát.

„Obeznámenost“ už z definice představuje povrchní, snadno zmanipulovatelnou znalost. Jste-li s něčím „obeznámeni“, snadno se vám stane, že vnímáte jen část celku, zvlášť když se zbytek jeví přitažlivě. Hitler vrátil Německu pracovní místa a životní příležitosti, obnovil národní hrdost a předkládal svůdné, zjednodušující lži. Moje babička například – stejně jako mnoho jiných Němců – zpočátku věřila, že do války s Polskem vstoupili Němci v sebeobraně. (Roku 1939 nacističtí agenti v polských armádních uniformách sehráli přepadení německého rozhlasového vysílače v Gliwicích a Hitler tento incident označil za polskou provokaci.)

„Ale co sis myslela, když se začaly šířit zvěsti o koncentračních táborech?“ naléhala jsem na ni. „Copak jsi nikdy neposlouchala zprávy ze zahraničí?“

„To byla propaganda Spojenců“ – tak zněla babiččina odpověď. Hitler to povídal. A ona mu jako tolik jiných Němců důvěřovala. Ta důvěra jí zjevně ulevila od potřeby pochopit.

Jak si mám tuhle osobu spojit se svou láskyplnou babičkou, tak jak jsem ji znávala až do její smrti v roce 2011? Často mě pronásleduje obava, že můj pokus porozumět tomu, co dělala – a naopak nedělala –, se může mylně jevit jako pokus nějak ji ospravedlnit a odpustit jí. Já ale nenacházím jinou cestu, jak se postavit k minulosti a převzít za ni odpovědnost.

Ve slovech vůdce, který sliboval jednoduché odpovědi na složité otázky, slyšela babička to, co tam slyšet chtěla. Rozhodla se nebrat na vědomí zrůdný celek, v nějž se ony odpovědi poskládaly. A po zbytek života nesla břemeno neomluvitelné spoluviny.

Avšak svou ochotou hovořit o tématu, kterému by se většina příslušníků její generace vyhnula, mě poučila o jednom: je životně důležité dozvídat se – a vědět.