Karel Goliath Gorovský

Vlastním jménem Karel Goliat(h), též K. Goliat-Gorovský. Pocházel ze staré jičínské plátenické rodiny. Matka a bratr zahynuli v nacistickém koncentračním táboře, jen sestra přežila. Otec byl místostarostou Jičína, v r. 1925 byl vyloučen z KSČ pro kritické názory. V rodině pobýval Josef Haken a často ji navštěvoval Bohumír Šmeral. V r. 1920 G. ukončil gymnázium a v r. 1925 PF UK. Určitou dobu studoval v Berlíně prehistorii, etnologii a filozofii. Od r. 1925 byl právním koncipientem a od r. 1930 advokátem. Působil v Ostravě, Jičíně, Roudnici n. L. a opět v Ostravě. V r. 1916 se stal členem Československé sociální demokracie a spolu s rodiči se podílel na zakládání KSČ; v dubnu 1921 se z pověření B. Šmerala zúčastnil ilegální schůzky v Drážďanech, na níž se jednalo o ustavení KSČ. R. 1927 „z přesvědčení a myšlenky“ z KSČ vystoupil. Přesto po Mnichovu vyhověl žádosti komunistických funkcionářů a uložil ve svém bytě stranické a odborové archivy z okupovaných území. V březnu 1939 těsně unikl zatčení gestapem a v Polsku vstoupil do Svobodovy čs. jednotky, se kterou přešel do Sovětského svazu. Tam byl protizákonně vězněn sedmnáct let v gulagu. Teprve v r. 1955 byl Chruščovem rehabilitován. Nevítán se vrátil do Československa, kde mu úřady v ničem nevyšly vstříc, naopak byl opět na dva roky protizákonně vězněn. Dožadoval se svých práv a majetku tak důsledně, že se stal nepohodlným a byl protiprávně umístěn do psychiatrické léčebny v Opavě. V l. 1966–67 měl ještě další trestní řízení. Tři desetiletí po návratu z gulagu se zabýval dějinami a napsal několik vzpomínkových a historických prací, z nichž některé vyšly tiskem a v samizdatu. V r. 1977 vyjádřil v Otevřeném dopise Alexandru Solženicynovi poděkování za jeho práci, avšak zároveň vyslovil kritický nesouhlas s autorovým zjednodušeným politickým pohledem slavjanofilsky orientovaným.

Byl stoupencem Šmeralovy antisektářské koncepce socialismu a také jedním z prvních u nás, který pochopil bolševizaci komunistického hnutí jako prosazování despotického komunismu. V l. 1921–24 psal články na podporu Šmeralovy politické taktiky a strategie. V r. 1922 vydal práci Komunismus a volná láska, v níž na základě etnologických údajů, zvl. kriticky posuzujících postavení ženy v kapitalismu, vyslovil budoucí ideál volného komunistického manželství a rodiny, uzavírané na základě dohody ekonomicky sobě rovných partnerů. („Volná láska je přísné jednomanželství, platící nejen pro ženy jako dosud, nýbrž i pro muže.“) V l. 1924–27 vystupoval proti levičácké většině v KSČ a jménem marxistické opozice i jménem svým v několika knížkách zachycoval bolševizační proces jako vytváření militantního antidemokratického režimu uvnitř strany, nebezpečného nejen pro ni, ale i pro celou společnost.