Ludwig Feuerbach

Ludwig Feuerbach byl německým materialistickým filozofem a antropologem.

Feuerbachův otec, Paul Johann Anselm Ritter von Feuerbach, zámožný německý právník, dopřál svému čtvrtému synovi velmi dobré vzdělání a syn se mu odvděčil vzorným plněním svých školních povinností. Feuerbach studoval v Heidelbergu teologii, ale rozčarován z ní přešel na filosofii. Na univerzitě v Berlíně se dostal pod Hegelův vliv, ačkoliv sám se k delšímu rozhovoru se svým předchůdcem dostal pouze jednou. Promoval na univerzitě v Erlangenu a stal se tam nakrátko také docentem, ovšem po vydání spisu Myšlenky o smrti a nesmrtelnosti (Gedanken über Tod und Unsterblichkeit) (1830) se musel s akademickou dráhou rozloučit. „Zapáchám ošklivým svobodomyšlenkářstvím, ateismem, ba dokonce jsem snad ztělesněný antikrist,“ napsal tehdy své sestře. Po neutěšeném období, kdy Feuerbach střídal různá povolání, se oženil s Bertu Löwovou, dcerou majitele zámku a porcelánky. To mu přineslo kromě finančního zajištění i klid na práci v žádoucím ústraní v zámeckých pokojích ve věži. Zde napsal svou nejvýznamnější knihu, Podstatu křesťanství (Das Wesen des Christentums) (1841). Byl si plně vědom kvalit svého díla, cítil se jako „první, na nejpřednější pozici filozofování vysunutý filozof.“ Jeho dílo ocenila i veřejnost, v revolučním roce 1848 si užil dny slávy, vrátil se do společnosti a přednášel na heidelbergské univerzitě. Odmítl se však zapojit do revolučního hnutí, které se mu jevilo avanturistické a nezralé a vrátil se do svého zámeckého azylu. Politické změny však měly zhoubný vliv i na výnosy porcelánky a nakonec musel být ohlášen bankrot. Feuerbach, jenž vložil do podniku i své jmění, se ocitl na mizině, přestěhoval se ze zámku do rušného a tvůrčí činnosti nepřejícího bytu v blízkosti Norimberku a tam v roce 1872 zemřel.

Ve svých hlavních spisech Podstata křesťanství (Das Wesen des Christentums), Přednášky o podstatě náboženství (Vorlesungen über das Wesen der Religion) a Theogonie se Feuerbach pokusil o široce založenou psychologii náboženství. Feuerbach poprvé v dějinách filozofie promyslel ateismus se všemi důsledky, odmítl vše nadsmyslové a soustředil se na člověka jako předmět filozofie. Člověk podle Feuerbacha promítá do náboženství své touhy, dokonalost své vlastní podstaty, ideálního člověka (který ovšem existuje pouze v lidském druhu), a vytváří tak obraz Boha. Všechny vlastnosti, které člověk považuje za dobré, připisuje Bohu. Naopak všechny vlastnosti, za něž na sebe není pyšný, připisuje lidskému rodu jako celku (čímž se zbavuje osobní odpovědnosti). Člověk miluje a považuje lásku za cosi hodnotného, proto Bůh je láska, člověk považuje za hodnotné i utrpení, dobrotu, ba dokonce i vlastní existenci, proto Bůh trpí, je dobrotivý a proto také existuje - existuje donekonečna. Člověk si podle Feuerbacha vymyslel Boha, aby ukojil svůj egoismus, svou věčnou touhu po blaženosti a štěstí, již však vlastní silou ukojit nemůže - ukojí ji tedy prostřednictvím Boha. Když člověk přikrášlil Boha svými nejlepšími vlastnostmi, ucítil tíhu své vlastní malosti a konečnosti. Tak vznikl rozpor patrný zvláště v křesťanství, jež považuje Boha za čistě duchovní bytost a vzhlížeje k němu, odvrátilo se nejen od špatných, ale i od dobrých stránek pozemského světa. Feuerbach míní, že filozofie je tu proto, aby převzala úkoly teologie a obrátila svůj zrak na člověka, tedy na člověka skutečného, a nikoliv idealizovaného člověka-Boha. Podle Feuerbacha tak filozofie splyne s antropologií a fyziologií v univerzální vědu. Nové náboženství humanity bude založeno na mravnosti. Ideál člověka vidí Feuerbach ve státu, obci, v níž by se harmonicky spojil člověčí egoismus s altruismem, jak Feuerbach říká, s komunismem. Na Feuerbacha navázali také Karel Marx a Bedřich Engels.