Justin O. Brien Knihy

Eseje se zaměřují na absurdity, svobodu myšlení a rozhodování, a smysl existence. Camus, ačkoli většina čtenářů považuje jeho eseje za filozofické, se sám filozofem nepovažoval; jeho cílem bylo zjistit, jak se chovat, což ukazuje na jeho důraz na morálku před metafyzikou. V Mýtu o Sisyfovi zobrazuje absurdního hrdinu, který je odsouzen k beznadějné práci, což ilustruje jeho názor, že nesmrtelný život je nemožný a lidská existence absurdní. Jak tedy žít v absurdnu? Svazek začíná esejem o sebevraždě, kterou Camus považoval za zásadní filozofický problém, avšak bez jednoduchého řešení; místo toho vidí vzpouru jako odpověď. Sebevraždu lze vysvětlit, ale ne ospravedlnit. Lidské drama začíná pochybnostmi o existenci, kdy svět ztrácí barvu a člověk se cítí jako cizinec ve vlastním životě. Absurdno však nevzniká pouze z neštěstí; je to lidský osud, který musí lidé vyřešit. Camus ukazuje, že Sisyfova radost spočívá v tom, že je pánem svého osudu, stejně jako absurdní člověk. Tato konfrontace iracionálního světa a touhy po lásce a světle je záhadou, kterou zkoumá i Dostojevskij, Kierkegaard a Kafka. Camus se snaží proniknout do podstaty metafyzické zkušenosti, a člověk, který objevil absurditu-vášeň, musí pokračovat ve svém zoufalém hledání světla.

Camus's writing confronts the great philosophical dilemmas of our time with piercing clarity. These three powerful and evocative stories are heavy with the weight of the human condition, and rich with atmosphere. In them, an ageing labourer, a woman travelling in North Africa with her husband, and a schoolteacher tasked with transporting a prisoner each face their own moral crises.

Madeleine is the story of a great writer's marriage, a deeply disturbing account of André Gide's feelings towards his beloved and long-suffering wife. It was a relationship which Gide exalted―he termed it the central drama of his existence―yet deliberately shrouded in mystery. This was no ordinary marriage. Madeleine Rondeaux, two years older than her cousin André Gide, became his wife after Gide's first visit to Algeria. In his Journal, Gide refers to her as Emmanuèle or as Em. Only in this book, published a few months after his death, does Gide call her by her real name and painfully reveal the nature of their life together. All of Gide's vast work may be viewed as a confession, impelled by his need to write what he believed to be true about himself. In Madeleine this act of confession reaches a crowning point. It is a complex tale by a complex man about a complex relationship. “Ranks among the masterpieces of Gide's vibrating prose. It is also the most tragic personal document to have emanated from Gide's pen.”― New York Times .