Boris Žitkov
Boris Stěpanovič Žitkov (rusky: Борис Степанович Житков) (*11.9.1882, † 19.10.1938) byl ruský a sovětský spisovatel, prozaik, cestovatel a výzkumník, autor populárních dobrodružných příběhů a povídek, děl o zvířatech a románu o revoluci 1905.
O Žitkovovi leccos napoví příběh z jeho dětství. Malému Borisovi byly necelé čtyři roky, když dostal od sestry jednu kopějku. Rozhodl se, že si za ni koupí parník, a kurážně se sám vypravil přes řeku do městského přístavu. Když přednesl své přání fousatému kapitánovi, ten ho vzal za ruku, provedl celou lodí, ukázal mu i strojovnu, ale pak ho poslal do hračkářství. Tehdy Boris prokázal řadu vlastností, které ho provázely celý život - samostatnost, podnikavost a cílevědomost. Pro další rozvoj individuálních vlastností a schopností měl neobyčejně příznivé podmínky přímo ve své rodině. Otec, učitel matematiky, v něm pěstoval lásku k přírodním vědám, tři starší sestry se přímo předháněly, aby malého bratříčka naučily číst a psát, počítat a kreslit. Zásluhou matky, výtečné klavíristky, se už jako malé dítě učil hudbě. Byl i jazykově nadaný - francouzsky se naučil v soukromé jazykové škole, další jazyky, novořečtinu, turečtinu a arabštinu, pochytil později v přímém styku s cizinci. Borisovi bylo právě sedm let, když se rodinastěhovala z Novgorodu do Oděsy, neboť otec musel pro své svobodomyslné názory opustit školské služby. Otcovi bratři, kteří byli vysokými námořními důstojníky, mu opatřiti zaměstnání úředníka v paroplavební společnosti se služebním bytem přímo v oděském přístavu. Tak se Boris naráz dostal ze závětří malého vnitrozemského provinciálního města k Černému moři, do rušného přístavu světového významu, z poklidné idyly profesorské rodiny mezi oděské kluky, chlapské námořníky a přístavní dělníky. Zde se rozvíjely chlapcovy romantické a dobrodružné sklony, poznával však i každodenní všední dřinu na lodích všeho druhu a také drsné stránky námořnického života. Studoval sice na gymnáziu, ale víc ho lákalo učit se všemu, co zná a dovede pravý mořský vlk. Když mu bylo jedenáct, dostaly děti Žitkovových darem malou plachetnici. Nejdřív ji řídil otec, ale brzy jeho funkci přejal Boris a křižoval pod plachtami celý záliv. Ve třinácti ho vzal známý kapitán nákladní lodi jako svého „pomocníka\" na cestu do Batumi. Tehdy se Boris poprvé dostal na delší dobu na otevřené moře a zažil i první mořskou bouři. Vyškolil se jako plavčík a v necelých dvaceti letech získal kvalifikaci navigačního důstojníka pro dálkovou plavbu. To už mu zbýval jenom krůček k tomu, aby se stal námořním kapitánem. Ale rodiče jeho touze nepřáli. Po maturitě šel studovat na univerzitu v Novorossijsku přírodní vědy. Jeho studium však nebylo soustředěné. V přístavu se stýkal s revolučními dělníky, což mu vyneslo už od roku 1901 stálý tajný policejní dozor, a dokonce i uvěznění. V roce 1905 za povstání námořníků na křižníku Potěmkin u Oděsy přepravoval Boris svou plachetnicí vzbouřencům zbraně a zásoby. Protože ho nelákalo povolání pedagoga, přihlásil se do vědecké expedice na průzkum sibiřské řeky Jenisej. Měl v expedici dva úkoly: byl jmenován kapitánem průzkumné lodi, a zároveň byl pověřen výzkumem výskytu různých druhů ryb v tomto veletoku. Tehdy byl nucen s místními tesaři a truhláři provést montáž motorové plachetnice, která byla dodána do výchozího bodu v tajze rozebraná. Tak se v praxi seznámil s problémy konstrukce a technického vybavení říční lodi a rozhodl se pro další studium - studium stavby lodí. Druhou vysokou školu absolvoval v Petrohradě. V rámci prázdninové praxe podnikl roku 1912 nejdelší plavbu svého života, která vedla hned třemi oceany: Atlantským, Indickým a Tichým. Od roku 1917 pracoval jako inženýr v oděském přístavu, později jako pedagog na střední technické odborné škole. Na podzim roku 1923 zasáhla do jeho života náhoda, která způsobila zásadní obrat v jeho další činnosti. Rozjel se tehdy do Petrohradu za svým někdejším spolužákem z oděského gymnázia, tehdy už uznávaným spisovatelem a literár ním historikem Kornějem Čukovským. Za své návštěvy vyprávěl jeho dětem - jak vzpomíná spisovatelova dcera Lydie - některé zážitky ze svých cest po moři tak poutavě, že jej Čukovskij podnítil, aby se pokusil o napsání povídky. Začátkem roku 1924 byla v dětském časopise otištěna první Žitkovova povídka Nad vodou (původní název Smršti). Ještě v témže roce vyšel knižně soubor jeho povídek pod názvem Kruté moře (Zloje more). Tak vstoupil do literatury pro mládež jako dvaačtyřicetiletý spisovatel, jenž se během dalších patnácti let intenzívní tvůrčí práce poctivě dělil se svými mladými čtenáři o zážitky, znalosti a zkušenosti ze života, který nebyl nijak jednotvárný. Pro svou tvorbu čerpal Žitkov inspiraci ze tří zdrojů. Jedním z nich byla příroda, zejména zvířena (proto se také jeden soubor jeho povídek jmenuje Povídky o zvířatech. Další zdroj inspirace - technika a řemeslo - měl kořeny v osobních zálibách autorových dětských let i v solidních vysokoškolských znalostech. Mimořádně široký okruh zájmů a rozsáhlé vědomosti z nejrůznějších oblastí vědy a techniky vedly patrně Žitkova k nápadu vytvořit dětskou encyklopedii pro nejmenší, kterou nazval Co jsem viděl. V ní dává odpovědi na zvídavé dětské otázky. Prokázal v ní vzácný talent vyložit těm nejmenším náročné technické jevy a problémy přístupnou, a zároveň poutavou formou. Hlavním a nejhlubším zdrojem inspirace bylo však Žitkovovi moře. S jeho prózami o moři vtrhl do sovětské literatury pro mládež svěží závan mořského větru, ostrého jak břitva, a drsná romantika mořských dálek. Co ruští chlapci znali dříve pouze z přeložených povídek Londonových, Stevensonových nebo Conradových, prožívali nyní s hrdiny jim blízkými na mořích nepříliš vzdálených. Žitkov miluje mořské dálky, ale zároveň si je vědom jejich záludnosti a dovede mladému čtenáři ukázat, jaká nebezpečí na moři číhají. Aby člověk tento živel zkrotil, musí hrát poctivě, pracovat odpovědně, vydat ze sebe všechny síly. Nesmí být zbabělý a podlý, nerozvážný či lehkomyslný, nesmí moře podceňovat, nesmí lehkovážně hazardovat. Kdo se proti těmto zásadám proviní, těžce na to doplatí. Vždyť moře je nevyzpytatelné a záludné - každou chvíli může přijít nenadálá změna počasí, bouře, či dokonce smršti, a ... Zdroj - 174. svazek Karavany, napsala Irena Camutaliová
Z díla Kruté moře (1924) Povídky o zvířatech Co jsem viděl (dětská encyklopedie)