Max von Laue
Max Theodor Felix von Laue (9. října 1879, Pfaffendorf u Koblenze – 24. dubna 1960, Berlín) byl německý fyzik. V roce 1914 obdržel Nobelovu cenu za fyziku za objev ohybu (difrakce) rentgenových paprsků na krystalech.
Narodil se v rodině právníka, otec byl zaměstnancem císařské armády, který za své služby v r. 1914 obdržel dědičný šlechtický titul. Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu v Berlíně a Štrasburku. Hned po maturitě (její výsledky s výjimkou matematiky a fyziky nebyly nijak oslnivé) musel nastoupit vojenskou službu, ale podařilo se mu složit zkoušky pro záložní důstojníky a získal povolení studovat v zimním semestru 1898-99 na štrasburské univerzitě experimentální fyziku. Od podzimu 1899 do konce roku 1901 studoval na univerzitě v Göttingenu a stále více se zabýval matematikou a teoretickou fyzikou. Začátkem roku 1902 přestoupil na univerzitu do Mnichova, kde ho nejvíce zaujalo fyzikální praktikum Wilhelma Röntgena. V letním semestru se zapsal na Berlínskou univerzitu (Fridrich-Wilhelms-University). Zpočátku studoval u Maxe Plancka teoretickou optiku, termodynamiku a teorii plynů, později pod jeho vedením vypracoval disertaci o teorii interferenčních jevů na planparalelních deskách (Über die Interferenzercheinungen an planparallelen Platen). Jako doktor filozofie potom ještě pokračoval dva roky v Göttingenu, kde složil zkoušky na středoškolského profesora matematiky a fyziky.
Na podzim r. 1905 přijal Laue místo asistenta na katedře teoretické fyziky u Maxe Plancka na Univerzitě v Berlíně. Kromě pedagogické činnosti se věnoval i vědecké práci – teorii relativity a využití termodynamiky v optice – a následující rok předložil habilitační práci o termodynamickém významu soudržnosti světelných vln (Über die Entropien von interfierenden Strahlenbündeln). Einsteinova teorie relativity jej zaujala natolik, že se za ním vydal do Bernu, aby s ním osobně konzultoval některé problémy této nové teorie. Byl jedním z prvních vědců, kteří teorii relativity přijali a v roce 1911 vydal obsáhlou monografii Princip relativity (Das Relativitätsprinzip), v níž zejména matematicky zpracoval široký okruh otázek, který první Einsteinova stručná práce jen naznačila nebo zcela pominula. O deset let později přidal Laue druhý díl, týkající se obecné teorie relativity (Die Relativitätstheorie).
Z Berlína přešel Laue v roce 1909 do univerzitního Ústavu teoretické fyziky v Mnichově (Ludwig-Maximilians-Universität München), kde působil jako soukromý docent u Arnolda Sommerfelda. Zde mělo velkou tradici studium fyzikální optiky, mineralogie a výzkum krystalů. Období let 1910–12 patřilo v jeho vědecké kariéře k nejúspěšnějším. Uskutečnil pokus, kterým byla potvrzena hypotéza krystalové mřížky a zároveň prokázána vlnová povaha rentgenového záření. Objev ohybu (difrakce) rentgenového záření na krystalu byl oceněn Nobelovou cenou za fyziku v roce 1914. Popis i důsledky historického experimentu – vznik dvou nových fyzikálních oborů, rentgenové spektroskopie a strukturální analýzy – Laue později shrnul v monografii Die Interferezen von Röntgenstrahlen (r. 1923).
V r. 1912 byl Laue jmenován mimořádným profesorem na univerzitě v Curychu a od října 1914 řádným profesorem teoretické fyziky ve Frankfurtu nad Mohanem. Na nově založené Goethově univerzitě Laue působil – s přestávkou v letech 1916 až 1918, kdy sloužil armádě ve Fyzikálním ústavu ve Würzburgu – do března 1919.
Další léta pracoval v Berlíně, a to nejen na univerzitě jako řádný profesor teoretické fyziky, ale i v dalších vědeckých institucích (Pruská akademie věd, Fyzikální ústav císaře Viléma-KWP a Říšský fyzikálně-technický ústav v Berlíně-Charlottenburgu). Zabýval se hlavně teorií relativity a supravodivostí. Na konci druhé světové války žil v Hechingenu, kam byl evakuován Fyzikální ústav císaře Viléma. Napsal zde knihu Dějiny fyziky (Geschichte der Physik), která získala celosvětovou popularitu. Po válce byl spolu s dalšími německými fyziky internován několik měsíců v anglickém sídle Farm Hall nedaleko Cambridge.
Počátkem roku 1946 se Laue vrátil do Německa a přednášel na univerzitě v Göttingenu. Aktivně se zúčastnil budování nových vědeckých institucí v Německu. Byl v čele několika fyzikálních ústavů, napsal monografii o supravodivosti (Theorie der Supraleitung) a v dubnu 1951 přijal nabídku vést Ústav fyzikální chemie a elektrochemie společnosti Maxe Plancka v Berlíně-Dahlemu. V roce 1957 podepsal tzv. Göttingenský manifest proti jadernému zbrojení Německa. Pracoval až do konce života. Zemřel 24. dubna 1960 na následky zranění při automobilové nehodě.