Anna Herbich Pořadí knih (chronologicky)

Přežily největší genocidu… a našly odvahu o ní vyprávět. „Řekla jsi mi, že chceš žít…“ – uslyšela Zosia od své matky. A pak společně uprchly z koncentračního tábora Majdanek. Více než 70 let po konci války se rozhodla vyprávět svůj příběh – stejně jako 6 dalších žen, které jejich židovský původ odsoudil ke ztrátě dětství a boji o život. Vyrůstaly v dobách míru a nyní musely čelit hrůzám. Postupně ztrácely své milované. Byly týrány a znásilňovány. Žily v neustálém strachu. A přesto přežily. Protože vůle žít je nakonec silnější než vůle zabíjet.

M�wili im: ?Kobiety, nie przeszkadzajcie nam, to my walczymy o Polskę!'.Nie posłuchały.Dla wolności gotowe były zaryzykować wszystko.Janina miała 50 lat, gdy została pobita przez ZOMO na demonstracji. Do szpitala trafiła z siedemnastoma szwami na głowie. Za domową drukarnię aresztowali ją dwa razy. Izabella zostawiła w domu dw�jkę maleńkich dzieci. Mimo więzienia nie ugięła się. Zbuntowała całe miasto. Joanna w oknie celi wywiesiła biały ręcznik, na kt�rym napisała czerwoną szminką Solidarność. Straszyli: jeśli się nie zamkniesz, zamkniemy ci syna. Siedemnastolatek został najmłodszym więźniem stanu wojennego.

Prošly bolševickým peklem. Nezlomilo je. „Dodnes nemůžu pochopit, jak jsem to já, taková malá holčička, mohla všechno přežít. Bez táty, bez mámy." V první polovině 40. let bylo do Sovětského svazu násilně deportováno několik set tisíc Polek. Končily coby „nepřátelé lidu" na nucených pracích, v kolchozech, dolech, ve věznicích. Trpěly v neskutečných podmínkách, byly mučeny. Přesto se některé dokázaly vrátit – často už bez svých rodin. Zde je svědectví deseti z nich.