Svatopluk Pekárek

Otec byl strojním zámečníkem. Pekárek začal studovat na klasickém gymnáziu v Moravské Ostravě, po dvojí reorganizaci školství maturoval na jedenáctileté střední škole ve Slezské Ostravě (mat. 1954; za středoškolských studií redigoval cyklostylovaný časopis Ještěr a intenzivně se věnoval studentskému divadlu); na FF UK absolvoval filozofii a historii (1959, diplomová práce Kritika sociálně patologických teorií). 1959–64 byl (s výjimkou vojenské službyzkrácené ze zdravotních důvodů) vedoucím programově organizačního oddělení v Osvětové besedě (později přejmenované na Kulturní středisko) v Praze 5, poté pracoval v Divadelním ústavu (1964–65) a v Literárních novinách (1965–66). Jeden rok (1966–67) pobíral stipendium Českého literárního fondu a po jeho skončení byl ve svobodném povolání. Na jaře 1968 se stal spoluzakladatelem Společnosti pro lidská práva a šéfredaktorem jejího týdeníku Občanské noviny (v srpnu t. r. vydal jen dvě provizorní čísla), 1969 šéfredaktorem týdeníku Studentské listy, poté žil opět ve svobodném povolání. V 70. a 80. letech byl na seznamu zakázaných autorů, spolupracoval s Propagační tvorbou a Muzeem tělesné výchovy jako dokumentarista při výstavách. Za přispění četných výslechů Státní bezpečností se postupně zhoršoval jeho zdravotní stav (těžký diabetes s komlikacemi: zrak, cévy, transplantace ledvin), až mu byl 1983 přiznán invalidní důchod. Debutoval 1954 v Nové svobodě (Ostrava); fejetony, povídky, recenze a kulturní glosy publikoval v časopisech Nová svoboda a Červený květ (oba Ostrava), Literární noviny, Host do domu, Plamen, Student, Kulturní noviny, Zítřek aj. , za tzv. normalizace pod pseudonymy v periodikách Ahoj na sobotu (mj. více než sto povídek), Stadion, Ostravský večerník. Čs. rozhlas vysílal jeho hry Děvka (1969, podle povídky z knihy Noc k zahození), Čelní náraz (1980, pod pseudonymem Jiří Fiřt zapůjčeným od Pekárkova přítele Jiřího Folvarčného) a Co mu řekneš, tati? (1985, pod jménem Petra Kratochvíla). Hra Děvka ze sbírky Noc k zahození byla přeložena do němčiny a 1970 vysílána rozhlasem v Saarbrückenu. V 70. letech upravoval Pekárek pod cizími jmény filmové dialogy. V Ostravském večerníku užíval pseudonymů Alan Raš, Jana Kárková aj. , v časopisech Ahoj na sobotu a Stadion pseudonymů Antonín Sokol, Evžen Opat, Jiří Fiřt, Petr Hrouda, Tomáš Sokol a šifry -ph-. Dále užil pseudonymu Radka Doubravská; všeobecně užíval šifer SP, sp, -sp-. Pekárek debutoval vyzrálou novelou Pasáž Luna, příběhem mimořádně ošklivé dívky, jež se vzdorem a zároveň s vyrovnaností reflektuje svůj úděl spjatý s poúnorovým úpadkem zámožné rodiny. Podobně jako ostatní Pekárkovy prózy se tato novela soustřeďuje na postihnutí určité situace; jednoduchý děj tvořený banálním milostným vztahem je zachycen v ostře viděných detailech, okrajovou roli tu hraje i téma, které se v další autorově tvorbě 60. let stalo dominantní: prostředí a sociální problematika rodného Ostravska. Povídková kniha Noc k zahození zpřítomňuje bez moralizujícího hodnocení především výjevy z bědného živoření otupělých alkoholiků; představitelé druhého, ve své době neméně objevného námětového okruhu, sudetští Češi s německými předky, se vyrovnávají s válečnými traumaty a se svízeli poválečného života. Kritikou nedoceněné povídky jsou založeny na lapidárním dialogu, který pod zdánlivě holou faktografičností či naturalismem sugeruje hlubší a ve vrcholných místech tragický smysl. Jedním z ostravských „chacharů“, svou humánností však atypickým, je i hrdina novely Životopis jednoho lumpa, jehož neustálé uvažování překrývá (na rozdíl od reflexí v Pekárkově prvotině) drsnost komentovaného dění. Detektivní román Parádní eso byl určen dívkám.