Petr Felčer Knihy

Příběhy devatenácti žen, jimž válka v Sýrii, která trvá už víc než jedenáct let a zapříčinila smrt statisíců lidí, drasticky zasáhla do životů a přiměla je spolu s miliony dalších Syřanů opustit svou zemi, i když si to nikdy nepřály. Všechny se aktivně účastnily revoluce během tzv. arabského jara, mnohé přímo v první linii, přesto kvůli změně poměrů najednou nesměly téměř nic. Byly systematicky umlčovány a musely bojovat nejen proti Asadovu diktátorskému režimu a Islámskému státu, ale i proti mužům, kteří měli být na jejich straně. A často přišly úplně o všechno.Všechny sdílely sen o svobodné zemi, která by umožnila žít lepší život nejen jim samotným, ale především jejich dětem. Syrská spisovatelka Samar Jazbik dala těmto ženám příležitost promluvit a vyprávět jejich pohnuté příběhy vlastními slovy. Vrátila syrským ženám jejich hlas, hlas odporu a naděje.

„Mohl jsem tak snadno dojít k závěru, že mě otec nemá rád, a tím ho nechat zničit část mého já. Ale pochopil jsem, že si mě přál víc než cokoli na světě a že mě miloval s bezmezným, pro mládí tolik charakteristickým zápalem.“ Anthony Delon, syn filmového idola a svobodomyslné herečky, odhaluje, jaká byla jeho rodina za zavřenými dveřmi a mimo kamery. Dojemně vypráví o svém dětství, mládí i nemoci matky, které zůstával nablízku až do jejího posledního dne. Otázky, které si klade, jsou univerzální. Jak překonat vlastní strachy, rány a zklamání. Jak neopakovat stejný rodinný vzorec, zlomit prokletí, které se zřejmě předávalo z generace na generaci a jemuž jako první padla za oběť láska. A jak se konečně stát mužem s pevným a sebevědomým postavením v životě. Anthony Delon je herec, syn Alaina a Nathalie Delonových. Hrál ve filmech Kronika ohlášené smrti (1987) od Franceska Rosiho, La vérité si je mens ! (Přece bych ti nelhal! 1997) režiséra Thomase Giloua nebo v seriálu Interventions (Zákroky, 2014).

Bestseller bývalého francouzského prezidenta a jednoho z nejmocnějších mužů světa, jehož zatčení vzbudilo mezinárodní rozruch a přepsalo dějiny. „Ve vězení není co vidět ani co dělat. Slyšet lze naopak mnoho, neboť ticho ve věznici La Santé neexistuje. Hluk je tam pohříchu neustálý. Ve vězení stejně jako na poušti sílí vnitřní život.“ Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy (2007-2012) byl na podzim roku 2025 odsouzen za zločinné spolčení k pěti letům vězení. Údajně totiž nepřímo oslovil osoby blízké libyjskému diktátorovi Muammaru Kaddáfímu a dohodl se s nimi na financování své prezidentské kampaně, což ale vždy důrazně popíral. Poprvé v historii Evropské unie se hlava členského státu ocitla za mřížemi. I přes odvolání ve vězení strávil tři týdny a během nich psal. Ve svých zápiscích popisuje detaily pobytu v pařížské věznici La Santé, kde byl kdysi vězněn i generál Alfred Dreyfus. Vrací se k procesu, který uvěznění předcházel, i k nedávným rozhovorům s prezidentem Emmanuelem Macronem, s Marine Le Penovou a s dalšími současnými politickými představiteli Francie. Zamýšlí se nad svou politickou kariérou, dnešním stavem francouzské politiky i justice, jež jej podle jeho názoru soudí nikoli „za to, co udělal, ale za to, kým je“.