Naomi Klein

Naomi Kleinová (* 5. května 1970 Montreal, Québec) je kanadská novinářka, spisovatelka, feministka a aktivistka. Podle Top global intellectuals of 2005 (internetového hlasování z roku 2005) a časopisů Prospect magazine a Foreign policy byla zvolena jedním ze 100 světových intelektuálů, kde obsadila 11. příčku a byla tak nejvlivnější ženou mezi globálními intelektuály.

Mládí

Narodila se do levicově orientované rodiny v kanadském Montrealu. Její prarodiče byli americkými marxisty. Dědeček pracoval u Walta Disneye a byl to on, kdo stál za historicky první stávkou v této společnosti. Rodiče Kleinové se později na protest válce ve Vietnamu a aby se její otec vyhnul povolání do armády odstěhovali ze Ameriky do Kanady. Její otec je doktor a matka dokumentaristka. V osmdesátých letech natočila film vystupující proti pornografii (Not a Love Story – Žádný milostný příběh) a veřejnost jí za to překvapivě odsoudila. Toronto Star, místní deník, ji dokonce označil jako „buržoazní feministickou fašistku.“ Společnost ještě zřejmě na takové dokumenty nebyla připravena.

Z trucu vůči rodičům si sehnala práci v oděvní společnosti Esprit Holdings (protože ta údajně měla nejhezčí logo) a vydala se vzhůru konzumnímu světu. Náhle ale její matka dostává těžký infarkt a Naomi se o ní musí starat. Odkládá tedy o rok studium angličtiny a filosofie na torontské univerzitě. Dnes to vidí pozitivně, protože jí to prý „zachránilo do toho, aby se stala rozmazleným frackem.“

Poté, co na školu nastoupila, došlo ke katastrofě na univerzitě v Montrealu, která ji v mnohém ovlivnila. Mladý muž, který nesplnil kritéria pro přijetí, vnikl do budovy technické fakulty, oddělil studenty od studentek a do žen začal střílet. Čtrnáct jich zemřelo na místě. Zde je tedy počátek spisovatelčiných politických aktivit. Zaměřila se na otázku pohlaví a věcí s tím spojených.

Kariéra

Na nějakou dobu přerušila studium a začala pracovat v torontském deníku The Globe and Mail, později se stala také redaktorkou alternativně zaměřeného politického časopisu This Magazine. Svojí redaktorskou kariéru ale započala už na univerzitě, kde přispívala do studentského časopisu.

Na univerzitu se vrátila v roce 1995 a dodělala si titul. Sama Kleinová se dnes cítí spíše jako novinářka a spisovatelka, než-li aktivistka. Prohlásila o sobě, že nenávidí davy a necítí se natolik fyzicky silná, aby byla schopna hromadně skandovat při protestech. „Vyhovuje mi věřit, že mohu být součástí tohoto hnutí, aniž bych byla propagandistkou,“ nechala se slyšet. Uchýlila se tedy k počítači a v roce 2000 vydala svoje stěžejní dílo: knihu No Logo (Bez loga).

Naomi Kleinová v knize silně kritizuje velké společnosti za jejich snahu generovat stále větší a větší zisky bez údajného ohledu na společenskou a ekonomickou situaci světa. Počítače na východu montují lidé, kteří si je paradoxně nikdy nebudou moci dovolit a neumí je ani zapnout – to je pouze jedna z mnohých praktik, které Kleinové nedají spát. Spisovatelka výrazně vystupuje proti tzv. „brand-oriented consumer culture“ (značkově orientovaná spotřební společnost). Lidé si už nekupují džíny, nýbrž Levi's, nekupují si boty, nýbrž Converse apod. Do pozadí ustupuje věcnost a praktičnost výrobků a v popředí se ocitá brand – značka. Co se ovšem za značkou skrývá, kdo a kde produkty vyrobil lidé většinou neví a vědět ani pravděpodobně nechtějí. Kniha No Logo se stala antikorporaticistickou a antiglobalistickou biblí, byla přeložena do 28 jazyků a prodalo se jí přes milion kusů.

Druhá kniha dnes již světoznámé aktivistky se jmenuje Fences and Windows (Ploty a okna) a vydala ji v roce 2002. Obsahuje souhrn jejích článků o globalizaci a rozhovory s očitými svědky, se kterými autorka spěje k možným důsledkům na náš svět.

V roce 2005 se Kleinová podle časopisu Prospect Magazine stala nejlépe hodnocenou ženou-intelektuálkou na světě.

Ve svých článcích se Naomi Kleinová dotýká i dalších otázek, například války v Iráku. V článku vydaném v časopise Harper's Magazine „Baghdad Year Zero: Pillaging Iraq in pursuit of a neocon utopia“ (Rok jedna v Bagdádu: Drancování Iráku v honbě za neokonzervatistickou utopií) autorka kritizuje Bushovu vládu, která údajně měla jasný plán, jakými způsoby získat bohatství z této země.

V září 2007 Naomi Kleinová vydala svoji zatím poslední knihu The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism (Doktrína šoku: Vzestup katastrofického kapitalismu). V ní mimo jiné opět kritizuje vládu prezidenta Bushe, která podle Kleinové využila útoky z 11. září 2001 k privatizaci státních služeb a k poskytnutí většího vlivu soukromým společnostem. Podle autorky se na veřejných rozpočtech přiživuje plejáda firem, které se zabývají bezpečností, biometrickou identifikací, informačními technologiemi, získáváním dat, video-dohledem atd. Za posledních pět let mělo Ministerstvo vnitřní bezpečnosti zaplatit věřitelům celkem 130 miliard dolarů, což přesahuje výši hrubého domácího produktu Chile a České republiky. Kleinová v Doktríně šoku redefinuje schéma problém-reakce-řešení, kdy fáze problém je doprovázena šokem a fáze reakce je veřejná reakce na tento šok. Dodává, že většina kontroverzních zákonů a opatření, které směřují k potlačení práv a svobod obyvatelstva, byla „protlačena“ ke schválení v době reakce na nějakou obecně šokující událost (např. teroristický útok) a za normálních okolností by tato opatření nenalezla podporu. Pro výzkum při psaní Doktríny šoku dokonce studovala pojem šoku z psychologického hlediska a snažila se najít paralely mezi šokem z ryze akademického hlediska a šoku společnosti po nějaké traumatické události.

Osobní život

Kleinová dnes žije se svým manželem Avi Lewisem. V roce 2004 spolu dokonce natočili dokument The Take o dělnících v Argentině. Ti ve své továrně nejen pracují, ale dokonce ji i řídí. Tento typ podniku, pro který angličtina používá výraz Cooperative, u nás nazýváme družstvem.