Antonín Bartušek Pořadí knih

Básnická sbírka českého básníka, muzeologa, překladatele, výtvarného kritika a historika umění. V poválečném období se objevilo jen málo temnějších autorů, než byl Antonín Bartušek. Skutečné se zde s neskutečným potkává zcela přirozeně, život musí být stále silněji konfrontován se smrtí, ale ne ve výbušném a heroickém gestu. Spíše v tichosti, v neustálém a trvajícím zápasu, budícím otázky. Konečný majestát smrti jako určité vysvobození z marnosti všech pozemských bolestí. Metafyzické meditace až do úplného vyčerpání? Antonín Bartušek zůstává nadále osobností spíše přecházenou…

Posmrtně vydávaná básnická sbírka předčasně zesnulého básníka moderní socialistické poezie je učleněna do oddílů Duté jezero, Proměny prostoru, Obrys břehu. Verše postihují boj o jistoty lidského života a vyjadřují lásku kčlověku a úctu k lidem naší socialistické společnosti.

Básnická sbírka nedávno zesnulého autora představuje výrazný stupeň dozrávání. Volné i pravidelné verše uceleného a umělecky sevřeného výrazu, v nichž se nově projevuje výbušný senzualismus, obracejí se k rodné zemi, usilují o reálnější a pozemštější chápání životní realitya snaží se dobrat smyslu bytí.

Soubor barevných fotografií přináší snímky Pražského hradu, jeho objektů, chrámů, budov, uliček, jeho interiérů, snímky Malé Strany s jejími uličkami a honosnými paláci, dále snímky Starého a Nového Města s pamětihodnostmi ivelkoměstským ruchem a jiné snímky. Uměleckohistorický katalog napsal Antonín Bartušek. Předmluvu napsala Marie Majerová. Souběžné cizojazyčné texty.

Volné i rýmované verše přinášejí poezii přírodní, civilizační, městskou, milostnou i niternou s pocity smutku, prázdnoty, nicoty a osamělosti. Frontispice a obálku s použitím fot. Miroslava Jodase navrhl Libor Fára.

Oxymoron. Verše z let 1954-1964. "Oxymoron, jak známo, je básnická figura, která vzniká spojením dvou zcela protichůdných pojmů v nový nečekaný význam. Oxymoron je např. výraz 'temné světlo', 'svatební rubáš', 'bezhlasé volání' aj.; Erben říká ve Vodníkovi např. 'mokře chodí v suše'. Je to stará básnická figura, objevující se už v barokní poesii. Jakub Deml ji označil za svou nejmilejší figuru. Cítil, že je neobyčejně schopná vyjádřit některé polohy soudobého myšlení a cítění. Také dnešní člověk musí ze dvou úplně odlišných poloh, z nesmírné a propastné amorálnosti světa, a z poznatků mravního řádu, vytvářet novou lidskost. Je tedy celý náš život jakýmsi oxymoronem." Z rozhovoru s Antonínem Bartuškem, Nové knihy, 1965, č. 13, 25. 3., s. 1