Psychologie davu je známou prací francouzského sociologa Gustava Le Bona z konce 19. století, která analyzuje chování jednotlivců v davu. Le Bon tvrdí, že lidé v davu ztrácejí své individuální svědomí a konformně se podřizují názoru většiny, což je činí snadno ovlivnitelnými vůdci. Podle něj se jedinci, kteří se stanou součástí davu, ocitají na nižším stupni civilizačního vývoje. Kniha, poprvé vydaná v roce 1895 a přeložená do češtiny v roce 1897, byla v minulosti populární a její myšlenky jsou stále relevantní v moderní sociálně-psychologické teorii. Le Bon charakterizuje svou dobu jako „období davů“, kde historické změny vyplývají z proměn myšlení národů. Důvody těchto změn vidí v rozvratu tradičních hodnot a v nových technologiích. V jeho době se veřejné mínění stává klíčovým faktorem historického vývoje, přičemž tradiční autority ztrácejí na významu. V první části knihy autor popisuje vlastnosti davu, kde se vytváří kolektivní duše a ztrácí se individualita. Zmiňuje, že prostorová blízkost není nutná pro vznik davu, což ilustruje na příkladu čtenářů téhož periodika. V druhé části se zabývá faktory ovlivňujícími názory davů, mezi které řadí rasu, tradici, dobu, instituce a výchovu. Rasa je pro něj klíčovým faktorem, přičemž chápe dědičné psychologické vlastnosti, které ovlivňují chování jednotlivců v davu.
