Curt Meyer Clason Knihy

Ve městě Sighetu, jež za války obsadilo Maďarsko, prožívá Elie dětství ve zbožné židovské rodině. Lidem se zdá, že válka je kdesi daleko a že dřív než nacisté tady budou Rusové. Na jaře 1944 ale přijdou Němci a v krátké době deportují Židy do vyhlazovacích táborů. Elieho rodina se dostává do osvětimského pekla: „Kousek od nás stoupaly plameny z nějaké jámy, gigantické plameny. Něco se tam pálilo. K díře přijelo nákladní auto a vyklopilo svůj obsah: byly to malé děti.“ Patnáctiletého(!) Elieho oddělí od matky a sester, podaří se mu naštěstí zůstat s otcem, a to jim oběma pomůže, aby přežili následujících měsíce plné utrpení. Pak se přiblíží fronta a Němci vězně vyženou na několikadenní pochod v mrazu a sněhu, než je odvezou vlakem do Buchenwaldu. Těsně předtím, než tábor osvobodí Američané, umírá Elieho otec za hrůzných okolností, které budou Elieho už navždy pronásledovat. Teď však střídmými slovy, mírně a ztišeně vypráví celý svůj příběh...

I v tomto díle nacházíme reálné i fantastické Macondo, jemuž García Márquez zaručil nesmrtelnost románem Sto roků samoty, a řadu známých motivů, které v toku vyprávění nabývají nejrůznějších podob, avšak vždy nesou pečeť autorova mistrovství a humoru. Titulní povídka vypráví o Velké matce, jež byla "jedinou a svrchovanou panovnicí Království macondského" a která určovala chod věcí veřejných i soukromých. S notnou dávkou nadsázky spisovatel líčí, jak na její pohřeb přijel prezident státu i papež, ministři a generálové, ale i královna zelené tykve, moučné juky či královna gujávových plodů. Závěr je mnohem realističtější i relativizující: sotva samotný pohřeb začne a průvod se dá do pohybu, ulice se zaplní smrdutými odpadky a příbuzní se začnou dohadovat o majetek Soubor osmi povídek, datovaných r. 1962, přináší texty známé i povídky publikované česky poprvé. R. 1979 vyšel výbor pod názvem V tomhle městečku se nekrade. Současné vydání představuje autorovu tvorbu v původním rozsahu.

Curt Meyer-Clason, geboren 1910 in Ludwigsburg und verstorben 2012 in München, war Übersetzer für Texte aus dem Spanischen, Portugiesischen und dem Portugiesisch-Brasilianischen, sowie Herausgeber und Essayist.

Auf einer Insel, wenige Seemeilen von der brasilianischen Küste entfernt, lebte vor Jahren ein abenteuerlicher Haufe von Leuten, vom Zwang der Zufälle zusammengetrieben aus vielen Windrichtungen – jugoslawische Seemänner, italienische Piloten, deutsche Wissenschaftler, Techniker und Kaufleute, argentinische Pelzschmuggler, Strandläufer und Weltenbummler ohne Nationalität, ohne Paß und Reiseziel. Sie hatten sich – anscheinend auf Anordnung der Behörden – in dem freigemachten Flügel einer Strafkolonie und in den halbverfallenen Bauten einer Quarantänestation aus der Kolonialzeit eingerichtet, so häuslich wie möglich und auf unabsehbare Zeit.