Aleš Haman Knihy

Sborník Mácha redivivus (1810–2010) připomíná významné výročí české literatury a kultury: dvě stě let od narození básníka Karla Hynka Máchy (16. listopadu 1810 – 6. listopadu 1836). Povaha publikace, sestavené editory Alešem Hamanem a Radimem Kopáčem, se výrazně liší od titulů vydaných v souvislosti s máchovskými výročími v minulém století (Karel Hynek Mácha, osobnost, dílo, ohlas, 1937, Torzo a tajemství Máchova díla, 1938, Realita slova Máchova, 1966, Prostor Máchova díla, 1986 aj.). Snahou editorů bylo, aby ze sborníku, pokud možno, vyvstala mozaikově pestrá, konkrétní podoba básníka a jeho díla, jež by Máchův odkaz zbavila kanonické ztuhlosti a abstraktní formulkovosti.

Obsáhlý soubor studií známého literárního vědce shrnuje jeho práce literárněteoretické a estetické, studie o české próze 19. (Neruda, Herrmann) a první poloviny 20. století a studie a úvahy o české próze poválečné. Kniha je doplněna jmenným rejstříkem.

Monografie o díle českého exilového spisovatele.

Příručka je kolektivním dílem pracovníků Západočeské univerzity A. Hamana, B. Jiráska, L. Lederbuchové, J. Staňka a V. Viktory. Formálně je typem slovníkovým, hesla jsou abecedně řazena podle jmen spisovatelů či děl, o nichž pojednávají. Záměrem autorů je však představit literární díla problematická, která vyvolávala diskusi abyla předmětem kritik. Publikace zahrnuje vyvářeně díla ze starší, novější i současné literatury, a to ve všech základních literárních druzích - poezii, próze i dramatu. Kniha přináší zajímavé pohledy na literární dějiny. Je opatřena výběrovou bibliografií a chronologickým přehledem interpretovaného textu.

Soubor literárněvědných studií převážně z let 2004-07 je rozdělen na čtyři části: obecné teoretické stati, literární historie 19. a 20. století a recenze cizích zásadních teoretických prací. Hamanova 18. knižní publikace je jeho čtvrtým titulem v nakl. Arsci a její výjimečnou součástí je autorova bibliografie z let 1957-2009. Kontexty a konfrontace jsou podstatou práce a denním chlebem literárního historika a kritika, a teprve z kontextů a konfrontací mohou vznikat nové myšlenky v literární teorii. Autor tohoto svazku se může počítat k těm schopným, kteří dovedou propojit tyto samostatné, a přece se podmiňující komponenty literární vědy, a k těm šťastným, kterým jejich pracovní zaujetí splynulo s hlavním předmětem jejich nepřetržitého zájmu. A také k těm, kterým dnes již dvacetiletá doba svobody umožnila nakonec realizovat naplno to, co jim minulý režim upíral. Uspořádání knihy Kontexty a konfontace odráží celou jmenovanou šíři autorových literárněvědných zájmů a oddílem jeho bibliografie z let 1957–2009 také zachycuje jeho celoživotní dílo.

Učebnice české poválečné literatury pro 4. ročník středních škol s možností využití i na VŠ

Čeští literární teoretici a historikové již před listopadem 1989 neoficiálně diskutovali o nových myšlenkách v západní literární vědě, vycházejících ze změněných filozofických "paradigmat". Po ideologickém uvolnění a skončené izolaci od těchto u nás známých filozofických a uměleckých předpokladů vznikly i v našem prostředí ohlasy, sousedící s tradiční strukturalistickou metodologií Pražské školy. V knize Kritické úvahy o západní literární teorii tři autoři - vysokoškolští učitelé a literární vědci - s určitým časovým odstupem komentují trendy v literárněvědném myšlení ovládajícím druhou polovinu 20. století na Západě, a poskytují obraz pohybu, jaký se v tomto oboru udál. Středem pozornosti jsou tři hlavní oblasti literárněteoretického myšlení: německá Kostnická škola, Francouzský strukturalismus (a částečně i poststrukturalismus) a koncepty nové kritiky a nového historismu v USA.

Uvedené příspěvky byly publikovány v literárních i kulturních časopisech, většinou v Nových knihách, Literárních novinách, Tvaru i jinde. Autorovi se podařily zachytit všechny podstatné tendence, které se ve sledovaném období projevily v dílech tvůrců starší i současné generace.

Monografie navazuje na knihu České literární romantično (Host 2012). Soustředí se na literaturu vycházející z francouzského Parnasu a představující v českém prostředí jeden z klíčových diskurzů konce devatenáctého a počátku dvacátého století. V prolegomenách Aleš Haman rekapituluje historii užití pojmu parnasismus v české literární vědě a osvětluje motivaci jeho znovuzavedení, Jiří Pelán resumuje podobu francouzského Parnasu, Dalibor Tureček a Peter Zajac podávají návrh modelu českého a slovenského parnasismu. Oddíl případových studií je věnován klíčovým autorům, obecnější problematice parnasistní prózy či modifikaci parnasismu dekadencí. Apendix se zabývá žánrovou problematikou balady v síti diskurzů konce devatenáctého století.

Výběr z autorových drobných próz, jež se vyznačují lehkostí, poetičností a vírou v lepší lidské stránky. Části: Psí život, Dvacáté století, Světla zastaveného času a Milenci z bedny.

Soubor studií významného současného literárního historika a kritika je členěn na tři zdánlivě různorodé části - teorie, historie, kritika. V jeho podání se tyto tři zřetele prolínají a doplňují. Své úvahy o otázkách literární teorie opírá nejen o znalosti odborných prací, ale i o zevrubnou orientaci v novější beletrii. Souvisí to i s jeho profesí VŠ pedagoga.

Studie předního českého estetika, literárního vědce, historika a kritika Aleše Hamana se snaží postihnout vývojové proměny umění, zejména výtvarného, od impresionismu po tzv. postmodernu. Autor přitom dospívá k závěru, že „ve společenském povědomí se začíná rodit potřeba obnovit spontánní estetický (smyslový i citový) vztah ke světu, regenerovat schopnost získat živelnou estetickou zkušenost, kterou s rozvojem pragmatické technokultury překryly vrstvy sofistikované intelektuální reflexe. Snad tudy vede cesta z krize západní civilizace, která propadá beznaději a nostalgii, jež vyvolala neschopnost tázat se po možné identitě člověka a světa a po možné integritě světa v člověku, kterou přinesla moderní doba.“ Kniha „Osudy moderního umění“ vychází u příležitosti osmdesátých narozenin Aleše Hamana, emeritního profesora Jihočeské univerzity.

Výklad nabízí přehled významných směrů v literární vědě 20. století.

Možnost nahlédnutí literatury jako oblasti umělecké tvorby otevírají především tři opěrné body: literární historie, teorie a kritika. V nich spočívá schopnost porozumění dotyčnému odvětví. Pohybovat se ve všech třech sférách je pochopitelně náročné, a proto přirozené málokomu – přestože vzrůstající míra součinnosti zmíněných položek posiluje potenci ideálního výsledku, jímž je cesta k zaznamenání, analýze i reflexi.

Knížka o vývoji české literární kritiky od svých počátků po současnost.

Román vypráví o útěku dvou židovských chlapců z transportu do koncentračního tábora a jejich strastiplnou cestu za svobodou. Východiskem románu je povídka ze souboru Démanty noci, kterou autor rozvedl a vydal poprvé v anglickém jazyce v roce 1976.

Studie významného literárního vědce přispívá novými fakty k rozšíření vědomostí o fenoménu zvaném čtenář.

Antologie romantických příběhů z pera autorů světové literatury, jako např. Guy de Maupassant, E. A. Poe, A. P. Čechov, ale i čeští klasikové Jan Neruda, Jakub Arbes a Julius Zeyer, je určena především těm, kdo dávají přednost nespoutané fantazii, neuvěřitelným iracionálním příběhům, líčení úzkosti a děsu, nadpřirozeným jevům. Mistrovské literární zpracování těchto horrorů minulého století, které se odehrávají většinou za bezměsíčné bouřlivé noci anebo při půlnočním úplňku, v tajuplné záři svící u rakve a v podobných scenériích, vyvolává při četbě příjemné pocity napětí a mrazení, jakých je radno občas si dopřát každému smrtelníku v naší době oslněné technikou. Příběhy o vášních, lásce, jež překonává smrt, šílenství, nezvratném osudu, mají poutavý dobový kolorit. Strašidelné vyprávění vždycky patřilo k velice oblíbeným lidovým zkazkám a bylo a zůstává obdobou pohádek pro děti. Vynikající spisovatelé předminulého století povznesli duchařské historky na úroveň literárních skvostů a dodali jim kouzlo, které s věky nevyprchalo. Seznam povídek: Don Juan (E. T. A. Hoffman) „Ty nemáš srdce!“ (Jan Neruda) Strašidelný dům (Edward Bulver-Lytton) První noc u mrtvoly (Jakub Arbes) Horla (Guy de Maupassant) Lideia (E. A. Poe) Mumie (A. Conan Doyle) Vánoční povídka (Julius Zeyer) Černý mnich (A. P. Čechov) Paprsek Luny (G. A. Bécquer) Rostliny Dr. Cinderelly (Gustav Meyrink) On? (Guy de Maupassant) Věra (Villiers de l'Isle-Adam)

Publikace je užitečnou pomůckou především pro studující bohemistiky a učitele češtiny, ale také pro širokou veřejnost zajímající se o literaturu. V jedenácti kapitolách přibližuje čtenářům základní otázky studia literatury a směry, jimiž se ubírá současná literární věda.

Profil spisovatele, jenž se řadou svých prací zařadil na přední místo mezi soudobé české beletristy. Nastiňuje sice stručně i jeho pestré životní osudy, ale jádro je v rozboru a hodnocení spisovatelova díla, jehož vývoj a základní etapy sleduje se stálým přihlížením k dobovým souvislostem a společenským podmínkám.

Elišku Krásnohorskou sledujeme v této knize od útlého dětství, které prožívá v Praze a později i za sedmiletého pobytu v Plzni. Příběh je zajímavým svědectvím o cestě mladé Elišky k umění, představuje ji jako začínající libretistku, spisovatelku a bojovnici za emancipaci žen druhé poloviny 19. století. Příběh románu končí ve chvíli, kdy se Eliška rozhodne opustit rodinu a vrátit se zpět do centra kulturního dění našeho národa, do Prahy, protože Plzeň se jí zdá příliš maloměstsky těsná.

Literární vědec, historik a kritik, emeritní profesor estetiky na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích Aleš Haman shrnul do své nové knihy texty, které od konce padesátých let po současnost věnoval dílu „tří stálic“ české literatury posledních dvou století: Jana Nerudy, Karla Čapka a Milana Kundery. „Studie věnované próze těchto tří literárních osobností si kladou za cíl ukázat, co zakládá jejich významnou pozici nejen v české, nýbrž i ve světové próze, co z jejich díla může představovat důležité mezníky na cestě naší prózy k modernímu písemnictví,“ píše autor v předmluvě.

Foto stejné jako u dílu jedna. Soubor recezzí a pohledu na historii.

Kniha nás zavádí do ponurého prostředí neosobní ruzyňské věznice, kde každá kapitola představuje novou osobu, známou autorky. Některé z nich se staly jejími přítelkyněmi, jiné vzbuzovaly odpor, ale všechny byly vězeňkyněmi. Autorka detailně popisuje charakter každé ženy a psychologicky rozebírá, co je přivedlo do tohoto nevlídného prostředí. Vězení, vzdálené nejen zrakům, ale i citům lidí, má devastující dopad na psychiku žen, které zde trpí až na hranici mentální retardace. Vztahy na cele a v celé věznici jsou zachyceny s důrazem na vliv takového prostředí na jednotlivce. Autorka si uvědomuje, jak se její hodnotový žebříček radikálně změnil; v drsném prostředí začíná klást důraz na jiné hodnoty než v době svobody. Každý člověk má jiné potřeby, a psychický nátlak zde vykonává své. Všechny vězeňkyně touží po svobodě, ale prostředí je kruté a jen někteří mu dokáží vzdorovat. Zatímco někteří se stávají egoisty, jiní myslí na ty, kteří zažili větší krutosti, a snaží se jim zpříjemnit pobyt. Autorka se soustředí na pocity a emoce svých spoluvězeňkyň, čímž vytváří hluboké portréty lidí na okraji společnosti a analogii mezi jejich situací a životem v totalitní společnosti. I když strávila ve vězení jen rok, její zkušenosti měly na dílo zásadní vliv.