Jenčík Joe
Také znám/a jako: Joe Jenčík
Joe Jenčík se narodil jako Josef Jenčík 22. října 1893 v Praze. Zprvu se roku 1910 vyučil strojním zámečníkem a krátce pracoval jako montér v továrně a v tiskárně Národních listů. Nakonec však zvítězilo umění. Dva roky se soukromě učil baletu u Achille Viscusiho, s jehož skupinou tančil i v divadle Hippodrom v Londýně (1912 – 1913).
V roce 1913 se stal na několik měsíců tanečníkem sboru baletu v pražském Národním divadle, z něhož ale odešel pro neshody s Augustinem Bergerem. Poté tančil na vídeňských scénách Volksoper a Karlstheater a ve Vinohradském divadle v Praze (1914). Musel však odejít do první světové války, kterou absolvoval na frontě v Haliči.
Ve 20. letech působil jako tanečník a choreograf na pražských (tabarin Parlament, kabaret Červená sedma, bar Gri – Gri, divadlo Varieté, smíchovská Aréna, Eden, Rokoko, 1923 Vinohradská zpěvohra, 1927 a 1932 Národní divadlo) i zahraničních (Neues Deutsches Theater a v roce 1922 realizoval turné po Německu) činoherních, operních a operetních scénách.
V těchto dobách byla jeho partnerkou a společnicí manželka, herečka a tanečnice Hana Škrdlantová – Jenčíková (1898 – 19??). Skvěle byl využit pro davové choreografie „Nová Oresteia“ na Výstavišti (1923), „Prací k svobodě“ na II. Dělnické olympiádě (1927), tance kněžek „Tyršova snu“ na IX. Všesokolském sletu (1932) a „Osvobozená práce“ na III. Dělnické olympiádě (1934). Vyvinul se ve zralou tvůrčí osobnost, která však nebyla zcela využita.
Poté byl choreografem a artistickým ředitelem kabaretu Lucerna (1928 – 1929), kde založil taneční skupinu Šest děvčátek z Lucerny, kterou etabloval na Jeníčkovi girls. S touto skupinou následně přešel do Osvobozeného divadla (1929 – 1936). Pohostinsky působil v Novém divadle, Divadle na Vinohradech a Komorním divadle.
Závěr své umělecké práce spojil s Národním divadlem (1. ledna 1937 – 1943), kam byl přijat jako choreograf a baletní mistr. Kvůli své levicové orientaci a novátorským přístupům k tanci byl za války (i za přičinění kolaborující tanečnice Jelizavety Nikolské) z Národního divadla propuštěn a mohl zde nadále pracovat pouze pohostinsky. Ke konci války připravoval poválečnou organizaci baletu.
Jenčík byl zejména expresivním avantgardním tanečníkem, jenž ve svých choreografiích využíval prvky moderní akrobacie, výrazu a jazzu. Odmítal zastaralé konvence, snažil o tvůrčí autorskou práci, která se vymykala zavedeným postupům, a nesla prvky protiválečné a protiměšťácké.
Jako tanečník vytvořil a proslul v první polovině 20. let ve vlastních tancích („Danse brutale“, „Danse macabre“, „Apačský tanec“, „Tanec s mrtvou“ apod.) a jako choreograf se uplatnil v operách, inscenacích a revuí („Král Lávra“, „Fata morgana“, „Ostrov Dynamit“, „Sever proti Jihu“, „Caesar“, „Dvě vdovy“, „Čert a Káča“, „Rusalka“, „Svět za mřížemi“, „Krysař“, „Golem“, „Kat a blázen“, „Libuše“, „Julietta“, „Osel a stín“ nebo „Don Giovanni“).
S českým filmem začal spolupracovat už od jeho němé éry. Kromě ojedinělého pokusu o námět i scénář (SETŘELÉ PÍSMO, PROUDY, KŘIŽOVATKY) a režii (PALIMPEST), zejména hrál: A VÁŠEŇ VÍTĚZÍ (apač v krčmě), BILLY V PRAZE (pasák holek), SETŘELÉ PÍSMO (mezinárodní podvodník Greeman), PROUDY (syn Jiří), MRTVÍ ŽIJÍ (přízrak), DRVOŠTĚP (penězokaz), PÍSEŇ ŽIVOTA (policejní komisař), VDAVKY NANYNKY KULICHOVY (pianista), PARNASIE (Dr. Toman), ŘINA (Vavrečka), BLUDNÉ DUŠE (kaplan), KVĚT ZE ŠUMAVY (Mefisto), BAHNO PRAHY (JUC. Václav Tatar), DĚVČE Z TABÁKOVÉ TOVÁRNY (houpačkář Tomy), PUDR A BENZIN (choreograf Joe Brock) či SMĚRY ŽIVOTA (baletní mistr).
Ve zvukovém filmu se uplatil zejména jako zdatný choreograf (např. komedie a klasická dramata DĚVČÁTKO, NEŘÍKEJ NE!, PRODANÁ NEVĚSTA, JÁNOŠÍK, FILOSOFSKÁ HISTORIE, PEŘEJE, SMĚRY ŽIVOTA, MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA, FIBICHŮV POEM a POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ).
Jako pedagog působil na Státní konzervatoři v Praze (1941 – 1943). Psal rovněž autobiografické taneční romány: „Zloděj kroků“ (1935), „Omyl Mea Mara Indry“ (1944), „Byly ztráty na mrtvých“ (1948); a odborné statě: „Tanec a jeho vytváření“ (1926), „Taneční letopisy“ (1946), „Skoky do prázdna“ (1947).
Válečná štvanice a pracovní vypětí se podepsaly na jeho předčasném konci. Joe Jenčík zemřel 10. května 1945 v Praze ve věku pouhých nedožitých padesáti dvou let. Z vytoužené svobody se radoval jen pár dnů.