Stuchlý Vít

Vyrůstal v rodině dětského psychologa, vedoucího výchovných ústavů problémové mládeže. Po maturitě na gymnáziu v Praze-Libni (1964) studoval režii a dramaturgii na FAMU (absolvoval 1969) a souběžně externě psychologii na Filozofické fakultě UK. Krátce působil v Krátkém filmu, poté nastoupil vojenskou službu v Čs. armádním filmu, v němž působil i po jejím ukončení jako režisér Studia Čs. armádního filmu (1970–77). Autorsky připravoval televizní relace Vojenský magazín. 1978 nejprve krátce působil v tiskové agentuře Orbis, poté přešel do nakladatelství Mladá fronta, kde se stal redaktorem dětského časopisu Pionýrská stezka. Zemřel při automobilové havárii. První reportáž z prostředí domova mládeže, která předjímala jeho prózu Zvonky, otiskl 1965 v Literárních novinách; reportážemi, sloupky a prózami přispíval do časopisů Svět práce, Květy, Československý voják, Signál, Tvorba a Pionýrská stezka. Scenáristicky spolupracoval na několika krátkých televizních filmech, mj. na dokumentárním filmu věnovaném malíři Jindřichu Pruchovi Jarní cesta (1972, režie Vladimír Drha). – Užíval šifer vs, vst. Prózy Víta Stuchlého usilovaly vyjádřit generační prožitek a pojmenovat některé problémy společenské atmosféry 70. let. Prostředí diagnostického ústavu pro mentálně a sociálně narušenou mládež zobrazil v causeristické mozaice prózy Zvonky. Sledoval v ní bolestné i tragikomické pokusy hrdinů o nalezení cesty k plnému, citově nedeformovanému životu, často mařenému necitlivým byrokratickým zásahem; na konfrontaci postojů otce-psychologa a nevyzrálého syna demonstroval postupný příklon mládí k pevné hodnotové hierarchii. Nesnadné hledání vlastních hodnot v demoralizované, protekcionářské společnosti měl vykreslit také filmově pojatý příběh začínajícího adepta režie, který se nedovede samostatně pohybovat pseudobohémským světem (Měsíc jde nahoru).