Lída Baarová
7. září 1914 – 27. říjen 2000
Lída Baarová, rozená Ludmila Babková, provdaná Kopecká, později Lundwall (7. září 1914 Praha – 27. října 2000 Salcburk), byla česká herečka. Před rokem 1945 rozvíjela svou filmovou kariéru s úspěchem nejen v Československu, ale také v Německu a Itálii. V emigraci po roce 1948 účinkovala také v italských a španělských filmech. Kontroverzním tématem, které Baarovou provázelo až do její smrti, byl její milostný vztah s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem.
Narodila se do rodiny úředníka pražského magistrátu Karla Babky (1886–1965) a jeho manželky Ludmily, rozené Fenclové (1890–1945) . Matka byla operní pěvkyní a hrála na klavír. Občas zpívala ve sboru opery Národního divadla, ale většinou se věnovala rodině. Zemřela na následky infarktu během policejního výslechu. Společně měli ještě druhou dceru Zorku (1921–1946). Druhou manželkou Karla Babky byla herečka Marcela Nepovímová (1919–2005).Rodinný přítel Jindřich Šimon Baar byl vzorem pro volbu jejího uměleckého jména. Lída Baarová byla od počátku 30. let vyhledávanou filmovou představitelkou sličných dívek a mladých žen. S další slavnou českou herečkou Adinou Mandlovou se Baarová setkávala na proslavených večírcích u Miloše Havla a při dalších společenských událostech. Mandlová ve svých memoárech napsala: „Měla jsem vždycky Lídu moc ráda, přestože jsme byly velké konkurentky, ale nikdy jsme proti sobě neintrikovaly, což je v showbusinessu velmi řídký jev."Z českých filmařů měla vztah s režisérem Karlem Lamačem a zamiloval se do ní i Vlasta Burian, který se kvůli ní chtěl rozvést. Několik let žila ve vztahu s německým hercem Gustavem Fröhlichem, který se zřekl své židovské manželky, aby neutrpěla jeho herecká kariéra. Ve 30. letech natáčela v hitlerovském Německu Bulvární tisk tvrdil, že je milenkou tehdejšího říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse, který ovládal německý filmový průmysl. Baarová to popírala a uváděla, že se s Goebbelsem pouze zná. V rámci poválečného vyšetřování se pak hájila tím, že Goebbels na ni naléhal a že nakonec jeho svodům neodolala:„Zájem pana ministra o mne se však projevoval víc a víc různými pozváními, květinami k premiérám. Na všechny moje premiéry chodil, kruh se kolem mne stále více a více svíral. Bránila jsem se…, ale neubránila.“Do aféry se nakonec v roce 1939 vložil sám Hitler, na jehož příkaz musel Goebbels zanechat kontaktů s Baarovou. Goebbels Hitlerovi nabídl svou rezignaci, chtěl odejít s Baarovou jako vyslanec do Japonska, což ale Hitler nepřijal. Důvodem bylo, že se Hitler snažil udržet vztah Goebbelse a Goebbelsovy ženy Magdy. Baarová měla po aféře s Goebbelsem zakázáno natáčet v Německu, vrátila se proto v roce 1939 do Čech. Během německé okupace udržovala vztah s ministrem protektorátní vlády Jaroslavem Kratochvílem, dvojitým agentem Paulem Thümmelem nebo s Františkem Teunerem. Jinou kontroverzní figurou, s níž Baarová udržovala kontakt, byl český literát a nacistický kolaborant Felix Achille de la Cámara. Pro Baarovou napsal námět k filmu Dívka v modrém a připravoval i propagandistický protizednářský scénář Čtverylka lásky. S Baarovou počítal pro hlavní ženskou roli, ale film nakonec zůstal nerealizován. Cámara uvedl herečku také do okultních kruhů, v nichž se sám pohyboval. Baarová o něm však později nechtěla vůbec mluvit, pouze naznačovala, že jí tyto styky velmi ublížily. V roce 1941 jí bylo zakázáno filmovat na území Protektorátu, odešla proto do Itálie. Zde pokračovala v natáčení filmů, mezi nimiž byly i snímky Pekařka (La Fornarina) nebo Nosorožec (L'Ippocampo), ve kterém si zahrála po boku budoucího slavného režiséra Vittoria De Siky. Její slibně se rozvíjející herecká práce byla ovšem záhy přerušená. Po vylodění spojeneckých vojsk v Itálii se ještě před koncem války herečka musela vrátit do Prahy. Na konci války uprchla do Německa, ale byla internována americkými okupačními orgány, byla vyšetřována CIC a 23. září 1945 byla předána do Československa. Byla vyšetřována a vězněna za údajnou kolaboraci. Po 16 měsících vězení a výslechů (v jejím případě vypovídalo 80 svědků) byly všechny žaloby a obvinění postupně vyvráceny. Dopoledne na Štědrý den v roce 1946 byla propuštěna. „Nebylo prokázáno,“ konstatovalo se v návrhu veřejného žalobce mimořádného lidového soudu, „že se obviněná Lída Baarová dopustila udavačství ani že podporovala nacismus spoluprací s gestapem nebo SD. Její styky s Goebbelsem a Hitlerem nespadají do doby zvýšeného ohrožení republiky. Pokud se stýkala s význačnými německými osobnostmi v době okupace, šlo o to, aby jí bylo umožněno hraní ve filmu, takže tyto styky lze klasifikovat jako činy podle dekretu č. 138/45 Sb.“ V této době zemřela hereččina matka, během jednoho z policejních výslechů týkajícího se Baarové dostala infarkt. Její sestra Zorka Janů, která dlouhodobě trpěla psychickými problémy, spáchala sebevraždu poté, co ji jako sestru „kolaborantky“ v roce 1946 vyobcovali z divadla. Svůj život ukončila skokem z okna rodinné vily v Praze na Hanspaulce. Z nejbližších příbuzných Baarové tak zůstal naživu jen otec, který se však potýkal s vážnými zdravotními problémy (prodělal amputaci dolní končetiny).V lednu 1948 bylo trestní řízení proti Lídě Baarové definitivně zastaveno. Lída Baarová se provdala 27. července 1947 za loutkáře Jana Kopeckého (potomka známé loutkářské rodiny Kopeckých a, jak uvádí ve svých pamětech, synovce komunistického ministra informací Václava Kopeckého). V té době jezdila se svým mužem a hrála loutkové divadlo a po únorovém převratu – opět za mimořádně dramatických okolností – spolu utekli do Rakouska. Zde poznala svého druhého muže, lékaře Kurta Lundwalla (syna opavského stavitele Julia Lundwalla). Žila s ním dohromady 23 let, manželství však uzavřeli až v roce 1969. Lundwall zemřel v roce 1972 a herečka se už nikdy potom znovu neprovdala. Po smrti svého manžela žila Baarová sama ve svém bytě v rakouském Salcburku. Do Československa se po roce 1989 vrátila už pouze na několik dní, počátkem devadesátých let, aby se zúčastnila autogramiády v Praze a naposledy navštívila místa, která měla spjatá s tolika vzpomínkami. S postupujícím věkem se stále více stranila veřejnosti. Spolu s chátrajícím zdravím propadala také čím dál větší závislosti na cigaretách, lécích a alkoholu. V pozdním věku za ní přijížděli někteří z jejích bývalých spolupracovníků a přátel (například režisér Otakar Vávra, jenž o herečce natočil dokument z cyklu GENUS), ale také novináři či filmaři, kteří se zajímali o hereččiny osudy (například režisérka Helena Třeštíková, která o herečce natočila dokument Zkáza krásou). Ve svém salcburském bytě Lída Baarová ve věku 86 let zemřela. Rozloučení proběhlo nejprve 8. listopadu 2000 na městském hřbitově v Salcburku, následně pak 9. ledna 2001 ve strašnickém krematoriu v Praze. Její urna je uložena v rodinném hrobě v Praze-Strašnicích.