Zdeněk Fierlinger

Zdeněk Fierlinger, křtěn Zdenko Jindřich Eugen Maria (11. července 1891 Olomouc[2] – 2. května 1976 Praha) byl vysoký sociálně-demokratický a později komunistický funkcionář, československý premiér v letech 1945–1946 (v prvních dvou poválečných vládách). Jeho jméno je spojováno především se zradou své demokratické strany a jejím „sloučením“ s KSČ po komunistickém převratu v roce 1948. Původ a počátek kariéry

Pocházel ze středostavovské rodiny, otec byl středoškolským učitelem v Olomouci. Vystudoval gymnázium. První světová válka ho zastihla v Rusku, kde vstoupil jako důstojník do československých legií. Za statečnost v boji byl Fierlinger jmenován rytířem řádu sv. Jiří. Byl velitelem čety tzv. sokolské komandy. Byl kamarádem plukovníka Švece (chodili spolu na rozvědku.) U Zborova byl velitelem 9. roty.

Po Zborovu se měl stát velitelem praporu (stejně jako Švec, Husák a Muller) byl však odeslán Odbočkou Československé národní rady s Voskou do USA, aby pomáhal náboru a formování českého vojska v USA. Potom přešel do legií ve Francii.[3]

Po válce se Fierlinger vrátil do Československa a vstoupil do diplomatických služeb. Byl postupně vyslancem v Nizozemsku, Rumunsku, USA, Švýcarsku a Rakousku. V tomto období byl blízkým přítelem a spolupracovníkem Edvarda Beneše. V roce 1924 vstoupil do sociálně-demokratické strany. Působení v SSSR

Od roku 1937 do roku 1945 zastával Fierlinger post vyslance (a později velvyslance) v SSSR. Převládá názor, že již dříve ve třicátých letech se stal agentem sovětské tajné služby NKVD. V tomto svém „moskevském období“ byl Fierlinger velice blízký exilovému vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem, které k němu mělo naprostou důvěru. To se projevilo například v roce 1943, kdy komunisté spolu s Fierlingerem „připravili“ podepsání československo-sovětské mírové smlouvy Edvardem Benešem. Konec války a nástup komunistů k moci

Těsně před koncem války (duben 1945) se stává Fierlinger v exilu předsedou československé vlády a zůstává jím i po návratu do Československa až do voleb v roce 1946. Zároveň se stává vůdcem „levého křídla“ sociální demokracie, které usiluje o co nejtěsnější spolupráci s KSČ.

V letech 1946–1947 byl předsedou Československé sociální demokracie. V listopadu 1947 byl z předsednictva vyloučen. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl Fierlinger hlavním iniciátorem „sloučení“ sociálních demokratů s komunisty – fakticky však spíše likvidace sociální demokracie a převedení části strany do KSČ. Odměnou mu bylo ještě v roce 1948 místo v Ústředním výboru KSČ.

Zdeněk Fierlinger následně působil jako místopředseda vlády (1948–1953), předseda Národního shromáždění (1953–1964)[4] a ministr pověřený řízením Státního úřadu pro věci církevní (1951–1953). Až do roku 1966 (do svých pětasedmdesáti let) byl členem předsednictva Ústředního výboru KSČ.

V roce 1968 působil mimo jiné v rámci Svazu československo-sovětského přátelství a jedna z jeho posledních veřejných „akcí“ bylo, že po okupaci 1968 vedl jeho delegaci na sovětské velvyslanectví s „údajně“ protestní nótou. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl totiž ráno 21. srpna 1968 zvolen členem delegace Národního shromáždění (Dušan Špálovský, Zdeněk Fierlinger, Andrej Žiak, Josef Zedník, Alois Poledňák a Vladimír Kaigl), jejímž úkolem bylo sdělit stanovisko Národního shromáždění k okupaci velvyslanci Sovětského svazu a navázat kontakt s prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou.[5]

Jeho synovcem je výtvarník a režisér Paul Fierlinger.