Milan Mysliveček Knihy

Encyklopedie rodů a erbů v zemích Koruny české. Kniha Velký erbovník autora Milana Myslivečka vychází vlastně již v třetím vydání - tentokrát ale v podstatně zvětšeném rozsahu, který vedl nakonec k rozdělení do dvou dílů, a v plnobarevném provedení, které umožnilo umístit vyobrazení erbů přímo k příslušným pasážím textové části. Publikace soustřeďuje základní informace o šlechtických rodech žijících na území Českého království a o jejich erbech. Zahrnuje více jak 5 tisíc rodů. Jednotlivé rody jsou abecedně encyklopedicky řazeny s odkazy na příbuzné rody či figury (erbovní znamení). Přehledu figur je navíc vyhrazena samostatná kapitola v úvodu knihy. Z četných archivních a knižních pramenů zde defilují rody od panovnických a nejstarších, až po zcela zapomenuté nebo naopak nobilitované až ve 20. století. Bohatě ilustrovaný Velký erbovník je nejrozsáhlejší encyklopedické dílo svého druhu v Česku a najde jistě příznivce jak v řadách odborníků, tak i mezi všemi, kdo se zajímají o českou historii a vlastivědu.

Druhé pokračování encyklopedie legend o českých hradech a tvrzích.

Čtvrtý díl obrázkového místopisu je věnován jižním Čechám. Autor popisuje úsek od Písku, Bechyně a Tábora až k Pelhřimovu, dále Vodňany, Týn nad Vltavou, Třeboňsko, Jindřichohradecko, Český Krumlov, Budějovicko, Nové Hrady a kraj až k Rožmberku. Kniha má stejné uspořádání jako předchozí díly - nejdříve barevné schématické mapky jednotlivých oblastí kraje i s vyznačenými památkami a pak již následuje vlatní text doplněný množstvím starých obrázků, nákresů, kreseb, fotografií i vyobrazení městských a šlechtických erbů. Popis je velice podrobný, doplněný ještě různými citáty, místními pověstmi a legendami - což vše dotváří celkový nostalgický půvab knihy.

Půvabný místopis Čech zahrnuje ve 2. díle oblast západních Čech a českého severozápadu (Plzeňsko, Chomutovsko, Krušné hory, Žatecko...). Spolu s reprinty starých ilustrací, erbů a dokumentů předkládá autor veřejnosti místopis široké oblasti českého západu a severozápadu s cílem všímat si kromě všeobecně známých míst i opomíjených oblastí či jednotlivostí, které stojí neprávem stranou zájmu. Svým zaměřením se jedná o dílo všeobecně kulturně-osvětové, poskytující poučení, zábavu i potěšení.

Encyklopedie rodů a erbů v zemích Koruny české. Kniha Velký erbovník autora Milana Myslivečka vychází vlastně již v třetím vydání - tentokrát ale v podstatně zvětšeném rozsahu, který vedl nakonec k rozdělení do dvou dílů, a v plnobarevném provedení, které umožnilo umístit vyobrazení erbů přímo k příslušným pasážím textové části. Publikace soustřeďuje základní informace o šlechtických rodech žijících na území Českého království a o jejich erbech. Zahrnuje více jak 5 tisíc rodů. Jednotlivé rody jsou abecedně encyklopedicky řazeny s odkazy na příbuzné rody či figury (erbovní znamení). Přehledu figur je navíc vyhrazena samostatná kapitola v úvodu knihy. Z četných archivních a knižních pramenů zde defilují rody od panovnických a nejstarších, až po zcela zapomenuté nebo naopak nobilitované až ve 20. století. Bohatě ilustrovaný Velký erbovník je nejrozsáhlejší encyklopedické dílo svého druhu v Česku a najde jistě příznivce jak v řadách odborníků, tak i mezi všemi, kdo se zajímají o českou historii a vlastivědu.

díl Erbovní mapy nás zavede do prosluněného kraje jižní Moravy, kde na nás čeká další várka hradů, zámků a tvrzí. Nad řekou Oslavou se vypíná mohutná silueta náměšťského zámku. Původní gotický hrad upravili renesančně páni ze Žerotína, příznivci Jednoty bratrské, s jejichž podporou byla v nedalekých Kralicích vytištěna Bible Kralická. Znak Náměště nad Oslavou je odvozen z erbu Werdenberků, kteří přebudovali tamní zámek v barokním slohu. Také nedaleké město se zámkem Rosice nese ve svém městském znaku znamení dávné vrchnosti, štiku, z erbu Hechtů z Rosic. Na soutoku Svitavy a Svratky leží moravská metropole Brno. Městu dominuje vrch s pevnostním hradem Špilberkem, sloužícím svého času jako pověstné vězení. Moravská větev pánů z Lipé ovládala ze svých hradů a zámků krajinu mezi řekami Jihlavou a Rokytnou. K nejvýznamnějším jejich sídlům patří zámek a město Moravský Krumlov, o které rod přišel v pobělohorských konfiskacích. Za věrné služby císaři získali tamní panství v roce 1625 Lichtensteinové. Jejich knížecí rod vlastnil do roku 1945 také velkou část jižního moravského pomezí s honosnými zámky Valticemi a Lednicí. Štítek s vinařskými noži z erbu Ditrichsteinů ve znaku Mikulova dokládá vládu tohoto knížecího rodu nad městem, která trvala po několik staletí. Po Bílé hoře díky kardinálu Františkovi z Ditrichsteina se panství rodu na Moravě ještě více rozrostla. Právě knížecí rody Ditrichsteinů a Lichtensteinů zanechaly ve zdejší krajině výrazné stopy v podobě mnoha dalších stavebních památek zachycených v této knize. Jejím hlavním posláním je graficky zmapovat a pomocí erbů zachytit z trochu jiného pohledu to nepřeberné bohatství starých šlechtických či církevních sídel, která tu po staletí stála, a některá z nich se jako poslové dávných časů zachovala dodnes.

Soubor Erbovních map od Milana Myslivečka systematicky zaznamenává jednotlivá historická sídla a představuje pomocí erbů jejich stavebníky a významné majitele z řad šlechty či církevních i světských institucí. Další zobrazené erby patří rodům žijícím v mapovaném území po několik generací, z nichž některé se po svém sídle jmenují, nebo mají jeho jméno ve svém přídomku. Předchozích šestnáct dílů „Erbovní mapy“ pokrylo celé Čechy. Protože byly čtenáři dobře přijaty, rozhodl se autor ve svém projektu pokračovat. V sedmnáctém dílu tedy překročíme zemskou hranici a staneme v kraji, jemuž v azurové modři vládne stříbro - červeně kostkovaná orlice. Autor Milan Mysliveček před námi rozvinul mapu jihozápadního kouta Moravy jako goblén, posetý pestrou směsicí znaků a erbů, symbolů cti mocných velmožů a bohatých měst, ale i drobných, pozapomenutých zemánků a poddanských městeček. To všechno je naše dědictví a je dobré, že nám to grafik a osvědčený znalec heraldiky připomíná.

Erbovní mapa je dlouhodobým projektem a pokusem graficky zmapovat a pomocí heraldiky zachytit z trochu jiného pohledu nesmírné množství hradů, zámků a tvrzí v Čechách. Velkou část území zahrnutého do 15. dílu Erbovní mapy tvoří Chebsko, které společně s Ašskem bylo k Čechám definitivně připojeno až za vlády krále Jana Lucemburského v roce 1322. Správním střediskem této oblasti je starobylé město Cheb, jehož obranu zajišťoval spolu s hradbami mohutný románsko-gotický hrad. Na území Chebska bylo vystavěno několik dalších velmi starých románských a raně gotických hradů: Vildštejn (Skalná), Kinsberg (Starý Hrozňatov), Seeberg (Ostroh) a Hazlov. Jejich stavebníky byli tzv. ministeriálové, členové služebně nižší šlechty, kteří za své správní, hospodářské i vojenské služby získali řadu lén. Ze svých hradů a tvrzí pak kolonizovali zdejší krajinu. Výrazným rodem na tomto území byli Cedvicové (Zedwitzové), kteří zde postavili řadu sídel a jejichž rozvětvený rod se zde udržel po několik století až do roku 1945. Další mocný rod, Šlikové, jenž zbohatl těžbou stříbra, olova a cínu, ovládl několik významných míst při řece Ohři. Kromě původně královských hradů, Kynšperka a Lokte, vlastnil jejich rod Hartenberk, Falknov a také Planou u Mariánských Lázní, ve které zřídil mincovnu. Jižně od Tachova se na vysokém zdaleka viditelném kopci zvedá románská věž zříceniny hradu Přimdy. Hrad střežil nedalekou zemskou hranici a plnil též, podobně jako Loket, funkci královského vězení. Později jím vládli páni ze Švamberka, jejichž původní rodové sídlo Skviřín leží nedaleko města Boru. Ratmír ze Skviřína, předek Švamberků, vlastnil rozsáhlé území jižně od Tachova, kde jeho synové vystavěli několik sídel, především raně gotický hrad Bor. Výraznou empírovou památkou je honosný zámek Kynžvart spojený s osudem svého stavebníka, státního kancléře K. W. Metternicha. Téměř celé území zpracované v tomto dílu Erbovní mapy bylo osídleno převážně Němci. Po roce 1945 v souvislosti s jejich odsunem řada zdejších obcí a s nimi i zámeckých staveb podlehla značné devastaci. Mnoho zámků a tvrzí v této pohraniční oblasti proto ve 2. polovině 20. století zcela zaniklo.

Jihovýchodní hranice Moravy čelila odnepaměti neustálému ohrožení cizími nájezdníky. V těchto končinách byly proto již od raného středověku budovány strážní stanice, které se v průběhu dalších staletí proměnily v opevněná města s hrady. Příhodné jméno města Strážnice plně vyjadřuje jeho historický vznik. Kromě Tatarů a Turků pamatuje tento kraj také vpády uherské. Podle jihovýchodního souseda dostala své přívlastky známá moravská města Hradiště, Ostroh a Brod. Za svůj vznik vděčí králi Přemyslu Otakarovi II., který ve 2. polovině 13. století systematicky budoval soustavu královských měst s hrady, jež chránily zemskou hranici a přechody obchodních cest přes řeku Moravu. Mezi nejstarší a nejznámější moravské hrady patří Buchlov, jenž se majestátně vypíná na předsunutém kopci pohoří Chřiby. Až do 16. století byl zeměpanským majetkem a jeho zachovalé detaily svědčí o souvislosti s románskou stavbou nedalekého kláštera Velehradu. Nedaleký hrad Cimburk se zachoval pouze jako romantická zřícenina. Renesance je v tomto kraji mimo jiné zastoupena stavbou raně renesančního zámku Nové Zámky se vzácnou střešní atikou. K dalším renesančním skvostům patří zámek v Bučovicích, který ukrývá nejstarší zámecké arkádové nádvoří na Moravě. Barokní sloh v této oblasti reprezentuje monumentální zámek ve Slavkově, který vděčí za svůj vznik moravské větvi rodu Kouniců. K významným barokním zámkům patří též pozoruhodný zámek v Buchlovicích, nebo úhledný zámek Milovice postavený v místech staršího sídla hraběcím uherským rodem Serenyi. Pseudogotický zámek v Novém Světlově byl upraven na luxusní hotel. Horší osud stihl zámecké stavby ve dvou významných moravských městech. Ve starobylé Břeclavi stával přemyslovský hrad, přestavěný pány ze Žerotína na renesanční zámek a upravený Lichtensteiny v 19. století v duchu romantizmu. Konec romantiky nastal po roce 1945, kdy se tu ubytovala čs. armáda. Díky zanedbané údržbě se zámek po několika desetiletích proměnil ve zříceninu. Renesanční zámek v Hodoníně byl v roce 1793 přebudován na tabákovou továrnu. Jeho poslední zbytky zanikly po roce 1814. Dalo by se tak pokračovat v představování dalších jednotlivých hradů a zámků zmíněných v této knize. Erbovní mapa, jejíž díly postupně vycházejí od roku 2014, je pokusem ve zkratce graficky zachytit nesmírné bohatství hradů, zámků a tvrzí, které v Čechách stály, rozpadávají se, a z nichž ty šťastnější dosud stojí.

Seriál „Erbovních map hradů, zámků a tvrzí v Čechách“ uzavírá 16. díl, který nás zavede na jih Čech, do říše mocného rodu erbu růže. Hlavním sídlem Vítkovců je Český Krumlov, kde po vymření krumlovské větve rodu vládli páni z Rožmberka po dobu 300 let. Jejich původní hrad Rožmberk dodnes střeží vltavské údolí. Dalšími sídly Vítkovců jsou Vítkův Kámen a Dívčí Kámen, oba dnes ve formě zřícenin. Dívčí Kámen je snadno dostupný, zatímco Vítkův Kámen byl dlouho nepřístupný kvůli „železné oponě“. Landštejnská větev postavila hrad a město Nové Hrady a zaniklý hrad u Trhových Svinů. Král Přemysl Otakar II. založil městskou pevnost České Budějovice, aby omezil moc Vítkovců. Po vymření Rožmberků část jejich majetku připadla Švamberkům, kteří však o něj přišli po stavovském povstání. Po bitvě na Bílé hoře změnila řada jihočeských sídel majitele. Císařský generál Karel Bonaventura Buquoy získal konfiskovaná panství, zatímco Českokrumlovské panství přešlo na knížata z Eggenberka a později na Schwarzenberky. Kromě hlavních památek zahrnuje mapování i další hrádky, tvrze a zámky s erby jejich majitelů. Velkou část 16. dílu tvoří rejstřík rodů, jednotlivců a institucí s odkazy na příslušné kapitoly a také rejstřík míst uvedených v předchozích dílech.