Ivan Cankar

Ivan Cankar (10. května 1876, Vrhnika, Slovinsko - 11. prosince 1918, Lublaň, Slovinsko) byl slovinský spisovatel, dramatik a básník.

Narodil se ve čtvrti Na klancu ve městě Vrhnika jako osmé dítě dělnicko-proletářské rodiny. Otec pracoval jako krejčí, ale po otevření obchodu s konfekcí své konkurenci nestačil. Opustil rodinu a odešel pracovat do Bosny. Matka jen velmi těžce uživila rodinu, měla štěstí, že jí při tom pomáhali místní páni. V roce 1882 začal Cankar chodit na základní školu. S pomocí místních hodnostářů se v roce 1888 úspěšně přihlásil na lublaňskou reálku.

Bydlel u otcova bratrance Šimna, ale později se od něj odstěhoval do levnějšího, protože neměl dost peněz. Přestože dost strádal, tu a tam odjel na prázdniny do Ptuje za příbuznými.

V roce 1896 úspěšně složil maturitní zkoušku a šel studovat architekturu do Vídně. Brzy si to ovšem rozmyslel a zapsal se na slavistiku. Tím ale ztratil stipendium 20 zlatých od kraňského zemního sboru. V roce 1897 se přestěhoval do Ptuje, protože mu umřela matka. Za čas se vrátil do Vídně, kde zůstal do roku 1909. Dva roky předtím se pokoušel uspět v politice, kandidoval za sociální demokraty, ale neuspěl. Po odchodu z Vídně žil v Sarajevu, u bratra – kněze, potom se natrvalo vrátil do Lublaně.

12. května 1913 měl v lublaňském Městském domě slavnou přednášku Slovinci a Jihoslované, ve které bránil jihoslovanské politické spojení. Kvůli tomu byl zatčen. Další rok byl opět zatčen, tentokrát ve Vrhnikách, kvůli údajným sympatiím k Srbům. Zavřeli ho na Lublaňský hrad a pustili až 9. října. Mezitím mu v srpnu zemřel otec. Rok poté odešel k vojákům do Judenburgu do Horního Štýrska, ale po měsíci ho museli propustit, kvůli nemoci.

V létě roku 1918 chvíli pobýval na Bledu, koncem října se vážně zranil pádem ze schodů. Pohřben je na lublaňských Žalech, stejně jako Josip Murn, Dragotin Kette a Oton Župančič.

Ivana Cankara řadíme mezi čtyři představitele slovinské moderny (vedle něho ještě J. Murna, D. Ketteho a O. Župančiče). Psát začal už na střední škole, básně uveřejňoval ve Vrtci a Lublaňském zvonu. Ve vídeňských letech spolupracoval s literárním kroužkem slovinských studentů, jehož členy byli mezi jinými také O. Župančič,F. Govekar, a F. Eller.

Cankar nejdříve psal realisticky, později se přesměroval k novoromantickým proudům, převážně k symbolizmu a (na začátku) dekadenci. V roce 1899 vyšla sbírka básní Erotika a také sbírka črt Vinjete. Díky vydání Cankarovi Erotiky a Župačičově Číši opojnosti řadíme rok 1899 za začátek slovinské moderny. Cankar názvem sbírky rozbouřil slovinskou veřejnost. Tehdejší lublaňský arcibiskup Anton Bonaventura Jeglič nařídil skoupení všech výtisků a jejich spálení, to se také stalo, ale nemělo to většího významu, jelikož už v roce 1902 bylo natištěno a vydáno 2. vydání.

V roce 1900 se v dopise Zofce Kvederové zřekl dekadence, nadchnul se pro sociálně angažovanou literaturu. Následující rok vyšla jeho satirická komedie Za narodov blagor, která odráží tehdejší politickou situaci ve Slovinsku. V roce 1902 vyšel román Na klancu, který je považován za Cankarovo nejobsažnější literární dílo, je věnován spisovatelově matce. Některé momenty jsou z autorova vlastního života, příběh pak popisu boj dělnické rodiny o přežití – z románu nejvíce vystupují prvky symbolizmu a také naturalistická idea o dědičném přeurčení, jedna kapitola je ovšem dekadenční. Ještě tentýž rok vyšlo první z řady politickách dramat, Kralj na Betajnovi.

V dílech Gospa Judit a Hiša Marije Pomočnice (obě 1904) je ještě setkáváme s posledními vlivy dekadenčního senzualizmu a naturalizmu. V roce 1907 pak jako program ke svojí předvolební kampani za Jihoslovanskou sociálnědemokratickou stranu napsal nejznámější povídku, Hlapec Jernej in njegova pravica, která představuje boj utlačované dělnické třídy proti vykořisťujícím pánům. Přes volební neúspěch pokračoval v politickém dění, v podobě rozprav a přednášek – nejvíce známou přednášku měl v roce 1913 v Lublni, s názvem Slovinci a Jihoslované, ve kterém vyzval ke spojení všech jižních Slovanů v jednu zemi. Cankarov pozdní období stejně jako mnohé evropské spisovatele silně ovlivnila 1. světová válka. V Podobach iz sanj, svojí poslední sbírce črt, je vidět silný přechod k symbolistickému expresionizmu (zvláště črty Gospod stotnik, Konstanj popsebne sorte). Ivana Cankara mnozí prohlašují za největšího slovinského prozaika, spolu se Slavko Grumem je ovšem jedním z nejlepších slovinských dramatiků. Rok 1918, rok Cankarovi smrti, je považován za konec období slovinské moderny.

Po Cankarovi jsou pojmenovány kulturní instituce Cankarův dům v Lublani a Cankarův dům ve Vrhnikách, jeho jméno nosí mnohé ulice ve slovinských městech, je po něm pojmenována část lublaňského kopce Rožnik (Cankarův vrch).