Vlci: Vlci byli opět vysazeni v českých lesích
Autoři
Parametry
Kategorie
Více o knize
Šestá básnická sbírka Františka Dryjeho (1951) je volně inspirována jedním z posledních cyklů pastelových kreseb Evy Švankmajerové (1940 – 2005), nazvaném Vlci byli opět vysazeni v českých lesích (2004), jenž patří v jejím díle bezpochyby k nejvýraznějším – lze ho mimo jiné chápat jako bolestnou existenciální reflexi vědomí smrti a smrtelnosti. Básně a pastely mají stejná motivická i hodnotová východiska, která jsou oběma autorům společná či blízká: oba jsou významnými představiteli té tvůrčí (výrazové, imaginativní) linie, jejíž kořeny sahají do historie českého surrealismu (Nezval, Havlíček, Effenberger aj.). Dryje sám říká: „... pokouším se uchopit a zpracovat vnější, jakkoli ,vysoký‘ či ,nízký‘ podnět svým jedinečným způsobem ... pozřít jej a vyplivnout vtělený do mého masa a převlečený do mé kůže – pokouším se nahlížet svět především hranolem subjektivity, jenž lomí odněkud přicházející světelný svazek impulzu, a tak nasvěcuje cestu k jedině platné, imaginativní komunikaci.“
Nákup knihy
Vlci: Vlci byli opět vysazeni v českých lesích, František Dryje, Eva Švankmajerová
- Jazyk
- Rok vydání
- 2010
Doručení
Platební metody
2021 2022 2023
Navrhnout úpravu
- Titul
- Vlci: Vlci byli opět vysazeni v českých lesích
- Jazyk
- česky
- Autoři
- František Dryje, Eva Švankmajerová
- Vydavatel
- Arbor vitae
- Rok vydání
- 2010
- Vazba
- pevná
- ISBN10
- 8087164490
- ISBN13
- 9788087164495
- Kategorie
- Poezie
- Hodnocení
- 4,5 z 5
- Anotace
- Šestá básnická sbírka Františka Dryjeho (1951) je volně inspirována jedním z posledních cyklů pastelových kreseb Evy Švankmajerové (1940 – 2005), nazvaném Vlci byli opět vysazeni v českých lesích (2004), jenž patří v jejím díle bezpochyby k nejvýraznějším – lze ho mimo jiné chápat jako bolestnou existenciální reflexi vědomí smrti a smrtelnosti. Básně a pastely mají stejná motivická i hodnotová východiska, která jsou oběma autorům společná či blízká: oba jsou významnými představiteli té tvůrčí (výrazové, imaginativní) linie, jejíž kořeny sahají do historie českého surrealismu (Nezval, Havlíček, Effenberger aj.). Dryje sám říká: „... pokouším se uchopit a zpracovat vnější, jakkoli ,vysoký‘ či ,nízký‘ podnět svým jedinečným způsobem ... pozřít jej a vyplivnout vtělený do mého masa a převlečený do mé kůže – pokouším se nahlížet svět především hranolem subjektivity, jenž lomí odněkud přicházející světelný svazek impulzu, a tak nasvěcuje cestu k jedině platné, imaginativní komunikaci.“