František Dryje Knihy

Antologie je sestavena z básnických textů šestadvaceti současných českých (a jednoho slovenského) autorů, kteří se hlásí k aktuální tvůrčí bázi surrealismu. Kniha je uvedena zasvěcenou studií šéfredaktora časopisu Analogon Františka Dryjeho a je sestavena ze dvou částí: v první, kterou redigoval František Dryje, se představuje šestnáct autorů členů Skupiny českých a slovenských surrealistů, mezi jinými Jan Švankmajer, Eva Švankmajerová, Alena Nádvorníková, Albert Marenčin a další, ve druhé části (redakce Pavel Řezníček) je zastoupeno deset solitérních tvůrců, kteří s uvedeným okruhem volně spolupracují či rozvíjejí aktivity surrealismu blízké (Karel Šebek, Jan Řezáč, Jan Gabriel aj.). Kniha obsahuje medailonky všech autorů (biografická a bibliografická data, charakteristika tvůrčího přínosu) a je doprovozena ukázkami z výtvarné produkce výtvarníků surrealistického okruhu.

Výbor z esejistiky člena Skupiny českých a slovenských surrealistů, básníka a šéfredaktora revue Analogon. Ideovým základem tohoto výboru je přednáška Surrealismus není Umění, kterou přednesl Vratislav Effenberger v roce 1947 a téma historie a současnost surrealistického názoru (čímbyl a čím dosud je surrealismus definován). Publikované texty vznikaly v různých dobách a v různých kontextech: jako součást diskuse uvnitř Surrealistické skupiny od počátku let devadesátých dodnes a jako práce příležitostné (doslovy, recenze, texty do katalogů apod). Ediční poznámku a medailon autora napsal Radim Kopáč.

Knižní rozhovor česko-běloruského básníka a překladatele Maxe Ščura s čelným představitelem současného českého surrealismu, básníkem a esejistou Františkem Dryjem. Jako bonus příloha básní-pamfletů obnažující některá nehezká místa na těle soudobé české literární kritiky a kunsthistorie.

Básnická sbírka Locus debilis shrnuje poesii Františka Dryjeho z let 2009 – 2014. Sociokritický rozměr imaginace, jejž zdůraznila sbírka předchozí, tu ustupuje do pozadí – byť do některých vybraných živých mrtvol obývacích zemský i nadzemský veřejný prostor je s jistou neodpustitelnou vervou kopnuto i zde. Jinak ovšem básníkova imaginací sycená lyrika střídá polohy ne/milostně – intimní, magické i metafyzické.

Sborník esejů, anket, básní, obrazů a experimentací členů současné Skupiny českých a slovenských surrealistů a jejich spolupracovníků (J. Švankmajer, M. Stejskal, F. Dryje, K. Piňosová, J. Janda, J. Gabriel a 15 dalších autorů).

Výbor divadelních skečů z legendárního surrealistického cyklu, v němž černý humor pokládá na lopatky nejen každého z Vás!

Šestá básnická sbírka Františka Dryjeho (1951) je volně inspirována jedním z posledních cyklů pastelových kreseb Evy Švankmajerové (1940 – 2005), nazvaném Vlci byli opět vysazeni v českých lesích (2004), jenž patří v jejím díle bezpochyby k nejvýraznějším – lze ho mimo jiné chápat jako bolestnou existenciální reflexi vědomí smrti a smrtelnosti. Básně a pastely mají stejná motivická i hodnotová východiska, která jsou oběma autorům společná či blízká: oba jsou významnými představiteli té tvůrčí (výrazové, imaginativní) linie, jejíž kořeny sahají do historie českého surrealismu (Nezval, Havlíček, Effenberger aj.). Dryje sám říká: „... pokouším se uchopit a zpracovat vnější, jakkoli ,vysoký‘ či ,nízký‘ podnět svým jedinečným způsobem ... pozřít jej a vyplivnout vtělený do mého masa a převlečený do mé kůže – pokouším se nahlížet svět především hranolem subjektivity, jenž lomí odněkud přicházející světelný svazek impulzu, a tak nasvěcuje cestu k jedině platné, imaginativní komunikaci.“

Publikace vydaná ke stejnojmenné výstavě Evy Švankmajerové a Jana Švankmajera

František Dryje vychází zejména z bohaté a v mnoha ohledech suverénní tradice kritické surrealistické sebereflexe, aktualizace a analýzy a přitom vlastně jaksi navíc svým psaním cosi podstatného schraňuje, zachraňuje, zachovává pro budoucnost. Jako by cítil, že pokud to neudělá právě on a právě dnes, pak něco, co je dnes samozřejmé, se zítra samovolně vytratí a nebude již nikoho, kdo by to mohl – jako on dnes – zpřítomnit skutečně zevnitř. V roce 1980 proběhla v surrealistické skupině interní diskuse o surrealistické poesii. Vratislav Effenberger do ní přispěl glosou nazvanou „Surrealismus věčný, vžitný anebo Mlácení prázdné slámy“. V této poznámce je distinkce bretonovského a effenbergerovského modelu surrealismu vyjádřena sice poněkud zjednodušeně, ale zřetelně. Že Effenberger odmítá a kaceřuje Schusterův koncept „věčného“, ahistorického surrealismu – který ovšem Bretonovo zásadní, byť zároveň kolísavé, tj. utopickými a metafyzickými hledisky kontaminované pojetí tvůrčí a dějinné dialektiky popíral –, bylo známo. Co však měl autor na mysli označením (surrealismus) „vžitný“? Měl být tento novotvar jen expresivním synonymem pro adjektivum „historický“, nebo zahrnoval i další významy? Když jsme se Effenbergera ptali po smyslu a významu tohoto slovního spojení, odpověděl zhruba takto (parafrázuji): „No, zdálo se mi, že na tu Žitnou ulici se ve srovnání s Ječnou dost nespravedlivě zapomíná… Tak jsem to chtěl napravit.“

Knížka Františka Dryjeho (1951), básníka a esejisty, čelné postavy zdejšího surrealistického hnutí, je titulem věrným "surrealistické experimentaci": obsahuje práce od konce 70. let po současnost, a sice drobné texty v próze i poezii. Je novinkou i bilancí svého druhu: imaginace se tu snoubí se sarkasmem, mystifikace se surovou realitou, Breton s Effenbergerem. Sbírku provázejí kresby Přemysla Martince.