František Dryje Pořadí knih

... V třetí části knihy je pomyslné jádro knihy. Zde František Dryje opouští propracovanost kratších básní první části i osobní, jímavou notu části druhé a pouští se tam, kam se pustili před nim Karel Šebek, ale i Ivan Diviš či Jan Zábrana: „povoluje“ si výrazovou volnost, prostořekost, tvarovou svobodu, není a nechce byt pečlivým architektem básně, ale médiem, skrze něž prochází strhující proud textu. Zde nalezneme i silné aspekty společenské. Jan Šulc Muriel Muriel vrtá mrtvou hlavu netuším, proč to dělá když ani nevím, kdo je Muriel dle jména nejspíš žena, nevím, jak vypadá, nestará řekl bych dvacet řičet, víc už ne je nahá nebo MENE TEKEL? havran mi říká, že anebo nahá, nebo oblečená v haleně bílé s širokými rukávy vlasy jí padají do čela, jež mlčky sklání nad prací, mrtvou hlavu, aj dozajista mužskou složenu pod rukama na stole zdvižený loket, vrtá nebozezem poměrně velkým tesařským nebo carským už jsem to názvosloví nějak zapomněl no ale, kurva, kdo je Muriel? budu se muset vrátit do lesa v lese je všechno nebo skoro NENÍ Po ránu trhám patu z trnu celý den trnu není-li to smrt když sukni vyhrne, tak není!

První, nejrozsáhlejší oddíl sbírky, nazvaný „Sentimenty“, představuje Františka Dryjeho, jak ho známe, v jeho sarkastické, řazavé, pronikavé a podnětné poloze, ve výrazu, který nedá čtenáři spočinout. Asociace neotřelé, obrazy překvapivé. Naproti tomu „Pakoány“ představují Dryjeho polohu usebranou, meditativní, místy až zamlklou – jako by i tuto polohu svého nitra básník potřeboval nechat promluvit, pro sebe nezvykle ztišeně a meditativně. Kraťoučkým oddílem předposledním vstupujeme do času krize, která prostoupila, ohrozila, překvapila a zaskočila celou planetu. To pokračuje i v oddílu závěrečném – „Neutečeš, vole“ –, který považuji za vůbec nejsilnější z celé sbírky. František Dryje je a umí být básník širokodechý, dlouhé verše a jakási jejich nekonečná melodie je podmanivá a dává zaznít slovním spojením a obrazům netušené síly. Jde de facto o jednu rozsáhlou a vnitřně členěnou báseň, o níž bez nadsázky můžeme říci, že je mimořádně inspirovaná.

V pořadí desátá básnická sbírka Františka Dryjeho představuje v celku jeho díla odlišnou poetickou polohu: vedle textů první části, tradičně uplatňujících vedle intimně lyrických evokací agresivní a kritické polohy básnické imaginace, rozsáhlejší druhý oddíl obsahuje výrazově úsporné, tematicky vyostřené imaginativní portréty jedinečných věcí či reflexe asociovaných vzpomínkových stop a věcných konstelací. Osobité varianty básnického uchopení každodennosti tak slučují postupy surrealistické tvůrčí interpretace a imaginativního civilismu. Tato poetická linie je pak ve třetí části plynule rozvinuta do tvaru intimní lyrické elegie.

Knižní rozhovor česko-běloruského básníka a překladatele Maxe Ščura s čelným představitelem současného českého surrealismu, básníkem a esejistou Františkem Dryjem. Jako bonus příloha básní-pamfletů obnažující některá nehezká místa na těle soudobé české literární kritiky a kunsthistorie.

Sborník esejů, anket, básní, obrazů a experimentací členů současné Skupiny českých a slovenských surrealistů a jejich spolupracovníků (J. Švankmajer, M. Stejskal, F. Dryje, K. Piňosová, J. Janda, J. Gabriel a 15 dalších autorů).

František Dryje vychází zejména z bohaté a v mnoha ohledech suverénní tradice kritické surrealistické sebereflexe, aktualizace a analýzy a přitom vlastně jaksi navíc svým psaním cosi podstatného schraňuje, zachraňuje, zachovává pro budoucnost. Jako by cítil, že pokud to neudělá právě on a právě dnes, pak něco, co je dnes samozřejmé, se zítra samovolně vytratí a nebude již nikoho, kdo by to mohl – jako on dnes – zpřítomnit skutečně zevnitř. V roce 1980 proběhla v surrealistické skupině interní diskuse o surrealistické poesii. Vratislav Effenberger do ní přispěl glosou nazvanou „Surrealismus věčný, vžitný anebo Mlácení prázdné slámy“. V této poznámce je distinkce bretonovského a effenbergerovského modelu surrealismu vyjádřena sice poněkud zjednodušeně, ale zřetelně. Že Effenberger odmítá a kaceřuje Schusterův koncept „věčného“, ahistorického surrealismu – který ovšem Bretonovo zásadní, byť zároveň kolísavé, tj. utopickými a metafyzickými hledisky kontaminované pojetí tvůrčí a dějinné dialektiky popíral –, bylo známo. Co však měl autor na mysli označením (surrealismus) „vžitný“? Měl být tento novotvar jen expresivním synonymem pro adjektivum „historický“, nebo zahrnoval i další významy? Když jsme se Effenbergera ptali po smyslu a významu tohoto slovního spojení, odpověděl zhruba takto (parafrázuji): „No, zdálo se mi, že na tu Žitnou ulici se ve srovnání s Ječnou dost nespravedlivě zapomíná… Tak jsem to chtěl napravit.“

Básnická sbírka Locus debilis shrnuje poesii Františka Dryjeho z let 2009 – 2014. Sociokritický rozměr imaginace, jejž zdůraznila sbírka předchozí, tu ustupuje do pozadí – byť do některých vybraných živých mrtvol obývacích zemský i nadzemský veřejný prostor je s jistou neodpustitelnou vervou kopnuto i zde. Jinak ovšem básníkova imaginací sycená lyrika střídá polohy ne/milostně – intimní, magické i metafyzické.

Výbor divadelních skečů z legendárního surrealistického cyklu, v němž černý humor pokládá na lopatky nejen každého z Vás!

Skandální básnický cyklus předního českého surrealisty Františka Dryjeho vznikl v první polovině února roku 2013. Autor jej charakterizuje jako intimní výraz dlouholetého nasrání a fascinace politikou, politiky a z takzvaného veřejného diskursu jako takového. A zároveň jako pokus z aktuálního surrealistického pohledu uchopit téma takzvané ne/angažované poezie.