Co zbývá?

Slova Anatola France, která čteme v záhlaví sbírky, nemohla Eva Oubramová volit případněji. Neboť i pro ni je láska a touha po ní tím nejdůležitějším, o co v životě jde. A protože – řečeno jejími slovy – je dvojdomá, máme tu co do činění s básnickým svědectvím ženy, jejíž láska patří ženě. Její verše zabírají celou vertikálu tohoto milostného vztahu od počátků, kdy ještě křížem krážem teče stud, až po čas, kdy bylo možné přitisknout lokty na stůl, přisunout lžíci, hledět si hladově do tváře a pak se najíst. Ale i místo tohoto vztahu – město básnířčina světa – mizí, po částech vyhazované do povětří. Je jím starý Most, s otřískanými zdmi, s bábami za okny a cigáňaty s jejich rezavými psisky. Ničím patetická, jen velice bolavá, smutná panychida.