Tajný spolek hladových žen

Tohle je přesně ten typ knihy, u které jsem si hned na začátku říkala: „Ty jo, tohle by mohlo být vážně dobré." Témata tu rozhodně jsou - deprese, vztahy, frustrace, ženské prožívání i tlak okolí.. Jenže bohužel.. potenciál zůstal potenciálem a nikdy se pořádně nepřetavil v něco, co by na mě skutečně fungovalo. Hlavní hrdinka mi byla od začátku spíš nesympatická než blízká. Ne proto, že by byla zlomená nebo ztracená (to by se dalo pochopit), ale protože jsem měla neustále pocit, že se v tom všem strašně plácá a že utápět se v depresích je pro ni jednodušší než udělat jakýkoli krok vpřed. A číst o tom desítky stran? To je fakt únavné. Celý příběh na mě působil zvláštně prázdně. Jako by kniha otevírala důležitá témata, ale nikdy je pořádně nedotáhla. Místo hlubší reflexe nebo skutečného vývoje jsem dostala spíš sled nálad, frustrací a myšlenek, které se pořád točí dokola. Chápu, že takhle může deprese fungovat, ale já měla pocit, že celou dobu stojím na místě. Výsledkem je tak kniha, která se snaží být výpovědí o životní nespokojenosti, vztazích a vnitřním chaosu, ale jediné co ve mně zůstalo, je únava a pocit, že něco důležitého zůstalo nevyřčeno. Ne špatná myšlenka, ne špatné téma.. jen velmi nešťastné zpracování.