Okno děsu

"Ach, Bože! Ne, prosím ne! Nejsem mrtvá! Já žiji! Já... já... copak mě nikdo neslyší? Nemůžete mě přece pohřbít! To nejde, ne..." Julie se domnívala, že tyto věty vykřikla dostatečně hlasitě. Ve skutečnosti burácely v jejím mozku jako součást mozaiky, ze které se skládal nepopsatelný obraz hrůzy. Muži ji však neslyšeli. Byly to jen ošuntělé postavy, které plnily svůj smutný úkol. Musely zatlouci rakev, do níž předtím uložily dívku. Doposud vychutnávala radost svých osmnácti let. Domnělá smrt se jí zmocnila v rozpuku mládí...