In Deos aneb Skutečný horor

Nevím už ani jak je to dlouho, co jsem pocítil nutkání napsat knihu o vztazích mezi Božstvím a lidstvím. Jistě v tom velmi silnou roli sehrály moje zkušenosti s Pavlem Černým, který se u mne sice zhruba před nějakými patnácti dvaceti lety nejprve objevil jako klient v silně inflačním stavu, v němž byl prakticky propadlý do vlivů svého osobního a hlavně kolektivního nevědomí. Naštěstí ode mne potřeboval jen drobná připomenutí některých základních pravidel při komunikaci s nevědomými oblastmi a dál už mohl postupovat relativně velmi samostatně. Tak jsme se mohli nejen stát přáteli, ale také jsem mohl vidět, jak postupně při komunikaci s kolektivním nevědomím proniká čím dál vědoměji do dalších a dalších oblastí. Díky své speciální metodě práce s kyvadlem a abecedou a hlavně díky dozrávání toho nejpodstatnějšího nástroje - jeho duše a srdce - z těchto oblastí přinášel stále zajímavější materiál, jehož ryzost jsem měl příležitost několikrát ověřit vlastními zkušenostmi. V průběhu let se z této spolupráce vynořila myšlenka jakési společné knihy, do které by Pavel přispěl svým materiálem a já potom nějakým analytickým a také amplifikačním komentářem. Když jsem pak ale pročítal ten velmi hutný a skutečně neobvyklý text, který Pavel nasbíral za dobu posledních pěti let, neviděl jsem žádný důvod jakkoli do něj zasahovat. Proto jsem se nakonec rozhodl čtenáře připravit na takovou četbu jakýmsi příběhem románového typu. Domnívám se, že čtenář, který dospěl až sem, může už být schopen alepoň částečně si s Pavlovým textem samostatně poradit, aniž by byly zapotřebí nějaké další analýzy. Jsem také velmi vděčný svému váženému kolegovi Vladimíru Chrzovi, že se ujal nesnadného úkolu napsat k mému románu jakýsi doslov, kterým jej zařadil do kontextu obdobné literatury, čehož si nesmírně považuji. Mám k jeho doslovu jen jedinou poznámku. Nedomnívám se, že můj nehrdinský Vypravěč dospěl při svém průchodu prostorami pekelného podvědomí až k samotnému Zdroji existence nějak zčistajasna. Naopak jsem přesvědčen, že právě díky tomuto průchodu Vypravěč přesměroval svou pozornost od relativně bezvýchodného zaujetí vlastním egem k daleko zajímavějším sférám Bytostného Já, které přináší skutečnou spásu jeho duši. Právě díky tomuto procesu mohl vstoupit do prostoru Věčného vědomí a relativně rychle dospět až samotnému jeho Jádru. Teď už tedy přeji čtenáři, aby také on sám mohl vstoupit do oněch prazvláštních a fascinujících rozhovorů se Stvořitelem, ať už si pod tím představuje cokoli. Přece jen si však neodpustím ještě poslední poznámku, která mi nejsilněji tanula na mysli při zkoumání tohoto neobvyklého textu. Zdá se, že ačkoli Stvořitel má otevřený přístup i k těm nejskrytějším zákoutím mysli jakéhokoli jednotlivce, skutečným partnerem tohoto dialogu je současné Lidstvo. Pjér la Šéz