Rozvrat v Hlupákově

Povídky a komedie tohoto svazku vznikly v letech 1857-1865, většina vyšla poprvé teprve roku 1935. První skupina (Smrt Pazuchinova, Ženich, Jášenka, Stíny a dva úryvky z Knihy o umírajících) vypráví ještě o lidech rozkládajícího se starého světa. Ale v "Tichém útočišti" a cyklu "Charaktery" se Ščedrin definitivně rozloučil se zbytky liberalismu a splynul s revolučními demokraty Černyševského. Tři závěrečné satiry o Hlupákově a kapounech monumentalisují základní typy poreformních společenských činitelů: vládnoucí Sídoryče a utlačené Ivánušky. I když ezopovským jazykem (v jinotajích vynucených censurou), přesto s neoslabenou silou tu Ščedrin otevřeně pozdvihoval hlas jménem milionových mas utlačeného lidu, dával geniální satiře nová křídla, aby ve vytrvalém boji proti Hlupákovu proklestil cestu vpřed, k štěstí a blahobytu pracujících.