Čierny leopard, červený vlk

Uf! Tohle je bez přehánění nejdéle čtená kniha mého života. Dva roky. Ano. Dva! A ne proto, že bych si ji chtěla vychutnávat po kapkách, ale proto, že jsem ji opakovaně odkládala se slovy: „Teď ne. Možná jindy. Možná nikdy." Zpětně ale musím být fér. Autorovi nejde upřít obrovský vypravěčský um. Dokázal naprosto věrohodně napodobit domorodý způsob vyprávění, rytmus řeči, myšlení i chaos světa, který je drsný, krutý a nekompromisní. V tomhle směru klobouk dolů. Tohle není napsané špatně. Je to napsané záměrně náročně. Jenže.. a tady přichází to velké ALE. Ten styl. Místy jsem měla pocit, že čtu text, který se mnou bojuje o přežití. Nemám problém se sprosťárnama v knihách, fakt ne. Ale tady na mě často působily samoúčelně - jako kdyby Marlon James testoval, kolik toho čtenář ještě snese, než knihu s tichým zoufalstvím (nebo znechucením) odloží. A přiznávám bez studu - já jsem to několikrát udělala. Další věc.. africká mytologie, rituály dospívání, obřízky, kulturní zvyklosti.. chápu jejich význam. Respektuji je. V kontextu africké historie a kultury jsou zásadní. Ale.. mě to prostě nebavilo. Neoslovilo. Nepohltilo. Spíš mě to od knihy postupně odtlačovalo, až jsem měla pocit, že čtu něco, co obdivuji rozumem, ale absolutně necítím srdcem. Ano, kniha je nápaditá. Exotická. Originální. Jiná. To všechno jí nikdo nevezme. Jenže dobrý nápad a originalita ještě automaticky neznamenají čtenářský zážitek. A ten se u mě bohužel nedostavil.