Čtení o Františku Halasovi: ve zlomech moderny 1927–1969

Čtení o Františku Halasovi zahrnuje texty z let 1927–1969, je uspořádáno chronologicky, rozděleno do dvou částí, nadepsaných Negace v poezii a Torzo naděje. Halasova poezie, která vyšla z hravosti poetismu, odhalovala zároveň tragické rozlomení, rozbitost moderního člověka. Právě tento „rozpor“ a „negace“, provázené disharmonickými tóny, se staly předmětem prudkých polemik, jež jsou svědectvím různorodosti proudů meziválečné avantgardy stejně jako snah o návrat k tradici v době, která již pociťovala vyčerpání moderního jazyka umění. Spory o umělecký tvar se setkaly s otázkami řádu a víry, náboženského či politického přesvědčení (mj. rozepře o dílo Jiřího Wolkera, o nihilismus v poezii, angažovanost umění). Druhá část antologie je nazvaná podle slavné básníkovy sbírky z roku 1938 a sleduje kritickou reflexi Halasovy poezie v dobách ohrožené humanity. Vyhraněnost této reflexe značí nejen význam konkrétního básnického díla, ale i to, jakou společenskou váhu nesly poezie a umění v době avantgard. Téma polarit mezi svébytností umění a angažovaností, tradicí a experimentem, smyslem poezie pro život individua i společnosti bylo aktualizováno ještě výrazněji ve válce a po ní – „boje o Halase“ významně utvářely pojem umění až do šedesátých let. Texty z let padesátých a šedesátých pak zároveň svědčí o instrumentalizaci literatury i kritiky jako prostředků politické moci jakož i – zejména v pracích Jan Grosmanna, Jindřicha Chalupeckého a Ludvíka Kundery – o snaze básnické dílo z těchto vazeb a ohledů vymanit.