Miloslav Topinka je známý a ceněný především jako originální básník. Tak trochu ve stínu této jeho tvorby však zůstává neméně pozoruhodné dílo esejistické. Kniha představuje ucelený soubor Topinkových metaliterárních textů, a to od rozsáhlých esejů publikovaných především v 60. letech v Sešitech pro literaturu až po příležitostné úvahy z let 90. Představuje tak Topinku nejen jako originálního myslitele, ale zajímavým způsobem otevírá i tvorbu autorů, o nichž píše.
Richard Weiner je jistě jednou z nejpozoruhodnějších postav české literatury 20. století. Zájem o jeho dílo se projevil především v 60. letech, kdy jeho tvorba zřetelně ovlivnila tehdejší literární pnutí, teprve v 90. letech však vychází jeho souborné dílo. I přes několik pozoruhodných reflexí Weinerova díla (zejména monografie Jindřicha Chalupeckého, studie Věry Linhartové, Lubomíra Doležela a dalších) tu nicméně stále chybí systematické uchopení jeho života a tvorby. Prvním pokusem tohoto druhu je monografie Marie Langerové, která je cenná především komplexním zpracováním Weinerovy tvorby prozaické, básnické i žurnalistické, zejména s ohledem na tematické souvislosti (např. motivy dvojníka, vyhnání z ráje atd., které se prolínají jeho prózami i básněmi) a inspirační zdroje, z nichž jeho dílo vyrůstá (např. vliv skupiny Le Grand Jeu). Organickou součástí monografie je rovněž práce se sekundární literaturou a inspirativní odkazy na autorovu korespondenci. Do knihy jsou zařazeny i reprodukce archivních materiálů, dokumentů a fotografií.
Pátý svazek díla jednoho z nejvýznamnějších českých básníků obsahuje čtyři sbírky z let 1978-89. V těchto sbírkách, psaných během normalizačního období, podává autor většinou obraz zpustošeného světa a ztracené lidské důstojnosti. Často pracuje s krutými, nicméně působivými motivy, které se stávají mementem lidského skonu a smrti. Šiktanc je výsostným básníkem, pro něhož je charakteristický nezaměnitelný rukopis a bohatá slovní zásoba, navíc jeho poezie vyniká zvukovou působivostí, hláskovou instrumenatcí i rytmicky výrazným veršem.
Autoři druhého svazku Poetiky literárního díla 20.století se rozhodli pozorovat a představit svůj předmět velice "zblízka", v plné jeho konkrétnosti. Detailní analýzy - například mnohovrstevnatého, všechny řečové složky aktivizujícího přediva vyprávění, jak se projevilo v jednom z Vančurových a jednom z Čapkových děl - prostředkují čtenářům živé doteky se slovesnými výtvory: průhledy do básnivé prózy, do poezie symbolismu, do tvorby avantgardy a jejích časových souputníků. Pozorně sledovány jsou též experimenty vytvářené na pomezí literatury a výtvarnictví, texty budované na principu variačních a permutačních obměn či intertextových citací.
Žijeme ve „spící společnosti“, kde se skutečný svět změnil v obrazy? A jak se na tomto výtvoru podílí umění? Snové obrazy a události odedávna podněcovaly lidskou tvořivost. Do Hnízd snění jsou vloženy úvahy o básnickém umění, o dechu a čáře, obrazech a nalezených objektech, instalacích i akcích. O rychlosti Máchově, posteli Franze Kafky, o snech Jakuba Demla i Jindřicha Štyrského, o traumatech zrození a vražedné smrti. Sen a snění nám také současné umění ukazuje nikoli jen jako produktivní obraznost, ohroženou v každé oblasti života nebezpečím ovládání, schematizace a politizace. Ale jako trhlinu, která nás otevírá vnitřnímu dynamismu a nutí změnit postoj ke skutečnosti a ve skutečnosti. Je to v „mihotavém světle“ pohyb otevírající, pohyb k otevřenosti.
Kniha sleduje dosud zcela nezpracované a nezhodnocené téma „patosu“ a „patetičnosti“ v českém umění a umělecko-estetickém myšlení tzv. protektorátních let. V popředí stojí uvažování historika umění a teoretika umělecké skupiny „Sedm v říjnu“ (1939–1941) Pavla Kropáčka (1915– 1943) a historičky a teoretičky umění Růženy Vackové (1901–1982), jejíž rozsáhlou monografi i Výtvarný projev v dramatickém umění (1948), kterou se podařilo vydat krátce před autorčiným zatčením a mnohaletých vězněním, možno považovat mj. za svým způsobem mimořádný příspěvek k teorii performativity. Uvažování o patosu je zde zároveň rekonstrukcí vztahu mezi estetickým a umělecko-historickým uvažováním o umění, rekonstrukcí afektivně-emocionální zkušenosti s uměním a (est)etickým postojem ve válečných letech, téměř v duchu aischylovského pathei mathos – učit se utrpením.
Kniha se věnuje dosud málo zpracovanému tématu avantgardy v poválečném Československu. Vedle teoretických kapitol, které zasazují pojem postavangardy do širšího kontextu, věnují autoři pozornost mj. činnosti postsurrealistických skupin kolem Karla Teiga a Vratislava Effenbergera i zvláštnímu, "alternativnímu" postavení avantgardy v reálném socialismu. Knihu doplňuje soubor textů z pracovního kolokvia věnovaného otázkám postavantgardy, překlad studie významného teoretika avantgardy Hala Fostera a obrazová příloha.
Kniha se věnuje dosud málo zpracovanému tématu avantgardy v poválečném Československu. Vedle teoretických kapitol, které zasazují pojem postavangardy do širšího kontextu, věnují autoři pozornost mj. činnosti postsurrealistických skupin kolem Karla Teiga a Vratislava Effenbergera i zvláštnímu, "alternativnímu" postavení avantgardy v reálném socialismu. Knihu doplňuje soubor textů z pracovního kolokvia věnovaného otázkám postavantgardy, překlad studie významného teoretika avantgardy Hala Fostera a obrazová příloha.
