Tížiny

"Asi nejlíp je této poezii v tom překrásném lidském okamžiku: stát na dlaždici, která, neusazena, vychrstla svou nahromaděnou kalnou vodu na světlé kalhoty. Tam, v tom nepatřičném a neočekávatelném pohybu jsme zakleti. Pro teď i napořád. Ta podlomená noha se tu nikde neobjevuje explicite, ale ta voda, taková voda, voda žal, tu šplíchá. Dobře nám i knížce tak."