De tijgerkat

Nejdříve jsem se musela románem docela pracně prokousávat. Ale prokousala jsem se. A ztotožňuji se s Aragonem v předmluvě, že je to jeden z velkých románů. Giuseppe Tomasi di Lampedusa jiný nenapsal a tento napsal až okolo své šedesátky, nicméně stojí to za to. 50 let italské šlechty (květen 1860 - květen 1910) a boje za italský národní stát, Giuseppe Garibaldi, vůdce tak zvaných Rudých košil, který prý zcela postrádal smysl pro humor, a hlavní postava knihy, don Fabrizio, ve znaku jehož rodu je gepard, slunná Sicílie, Palermo, čtenář je do historie Itálie přímo vtažen. Don Fabrizio umírá ve třiasedmdesáti letech jako starý muž a když vidím svého třiasedmdesátiletého přítele, jak dosud leze na rozhledny, tak je to k zamyšlení. Víc věcí je tu k zamyšlení. Nejen to. Fabriziova dcera Concetta má ve svém pokoji kůži jejich psího miláčka Bendica, prožranou od molů a plnou prachu. Na poslední stránce knihy zavolá Concetta služebnou a dá kůži vynést na smetiště, odkud se každý den odvážel odpad. "Když táhli tu trosku pryč, skleněné oči se na Concettu upřely s výčitkou věcí, které chceme vyřadit, které chceme zničit." Takhle skončí všechno staré, nepotřebné, ošoupané, tak skončíme i my. Vlastně po nikom z nás nic tady na světě nezůstane. Ale v případě Concetty to bylo definitivní pohřbení minulosti i všech svých neblahých vzpomínek. V předposlední kapitole umírá don Fabrizio a v poslední osmé kapitole už jsou vlastně všechny hlavní postavy po smrti, jsou jen sestry Salinovy.