Příběh Sabiny Kueglerové, jedné z nejneobyčejnějších osudů naší doby, začíná, když jí bylo pět let. S otcem, německým lingvistou a misionářem, odjela na Novou Papuu do Indonésie, k dosud primitivnímu kmeni. V pralese, v „Ztraceném údolí“, si její rodiče postavili dům, dostupný jen po vodě nebo vzduchem. Malé blonďaté děvčátko se v džungli okamžitě zamilovalo do života, naučila se lovit, lézt po stromech a plavat v řekách plných krokodýlů. Získala dovednosti, jako je zabíjení jedovatých pavouků a rozdělávání ohně bez zápalek. Místo hranolků jedla pražený hmyz a místo žvýkaček netopýří křídla. Poznala krutost přírody i válku a nenávist mezi lidmi. V jejím domovském kmeni Fayu, kde se kdysi praktikoval kanibalismus, se každé provinění trestá smrtí. Přesto se děti kmene staly jejími sourozenci. V sedmnácti letech ji rodiče poslali do švýcarského internátu, což pro ni byla katastrofální změna. Teprve tam poznala strach a novoty, jako je nakupování a přecházení ulic. I když se dnes v civilizaci přizpůsobila, stále cítí palčivou touhu po domově v džungli a hledá odpověď na otázku, kam opravdu patří – k Fayu, nebo mezi Evropany?
