Timotheus Vodička

Esejista, literární kritik, překladatel a editor. Po maturitě na reálném gymnáziu v Olomouci (1929) studoval v l. 1929–37 na FF MU v Brně filozofii a dějiny světových literatur. Na počátku svého vysokoškolského studia konvertoval od českobratrské církve evangelické k církvi římskokatolické, r. 1937 vstoupil do benediktinského kláštera v Praze-Břevnově a přijal řeholní jméno Vavřinec. Započatá studia teologie na arcibiskupském učilišti v Praze předčasně ukončil r. 1939 a o dva roky později vystoupil z řádu. V l. 1941–44 působil jako redaktor nakladatelství Velehrad, od r. 1946 byl odborným lektorem a redaktorem nakladatelství Universum v Praze (pracoval tu společně s R. Voříškem a A. Vyskočilem). Od r. 1953 byl v invalidním důchodu. V roce 1943 navázal intenzivní kontakty s Jakubem Demlem a jeho přítelkyní Marií Rosou Junovou. Stál rovněž v pozadí jejího tasovského vydavatelství a 1956 se s ní oženil. Byl členem Syndikátu českých spisovatelů. V l. 1946–48 řídil Patristickou knihovnu vydávanou olomouckými dominikány a překládal pro ni díla patristické filozofie a teologie.

Jeho dílo zahrnuje životopisy významných osobností křesťanské tradice domácí (František Sušil) a světové (Svatý Řehoř Veliký, Kronika o svaté Johance z Arku, Cesta svaté Terezie Ježíškovy), eseje o české a světové literatuře (Obraz, maska a pečeť, Stavitelé věží), pokusy literárněteoretické (Princip českého verše) i rukopisné pokusy básnické. Ústředním motivem jeho kulturních aktivit však bylo především úsilí o ovlivňování české katolicky orientované tvorby směrem k velmi striktně chápanému, moralistnímu pojetí umění. Spolu s dominikány Silvestrem Maria Braitem a Reginaldem Maria Dacíkem a s redemptoristou Josefem Konstantinem Miklíkem patřil k publicistům, kteří především v letech 1938–1948, v časopisech Na hlubinu, Výhledy a Řád, podrobovali vyhraněné kritice díla předních soudobých autorů katolické orientace (François Mauriac, Sigrid Undsetová, Graham Greene, Jan Čep). Několikaletá byla jejich kampaň proti Schulzovu románu Kámen a bolest, jakožto proti literatuře nemravné a proticírkevní. Své názory na svobodu a zodpovědnost umělce shrnul Vodička především do statí Jak psáti životy svatých, Řád morální a řád umělecký a Filosofie umění. Ve Filosofii umění pojednává ve třech hlavních kapitolách o kráse (tedy o „cíli, k němuž umění pracuje, čili o uvedení ducha ve styk s krásou“), o uměleckém díle („předmět, o němž umění pracuje“) a o umělci samém („způsob, jakým se uskutečňuje umělecké dílo – to je umělcova práce o díle, její podmínky a její specifická povaha“). Každou kapitolu doplňují poznámky, v nichž aplikuje základní teoretické závěry na praktické problémy umění: k prvé části jsou přidána „scholia“ pravda, dobro, krása, scholastická a psychologizující definice krásy, analogie mezi krásou a mystikou; k části pojednávající o díle přiřadil zamyšlení nad vztahem umění k filozofii, náboženství, liturgii, dotýká se i problému „umění pro umění“, „tendenčního umění“ a poměru umění a společnosti. Poslední „scholia“ se týkají uměleckého díla jako „výrazu osobnosti“, vazby mezi umělcem a morálkou i umělcem v proměnách času. Krásu Vodička definuje jako „obrazivou dokonalost věcí“ a pokládá ji za dovršení „analogického plánu skutečnosti“ (vedle plánu ontologického a teleologického). „Krása je hodnota nehmotná, jež má na prvním místě vztah k schopnosti poznávací. Je to hodnota duchovní, neboť záleží v dokonalosti věcí, a dokonalost má co činiti prvotně s podstatou věci, jež je z řádu nehmotného. A má prvotní a základní vztah k intelektu, protože jest dokonalostí obrazivou, dokonalostí, jež směřuje k tomu, aby byla vyjádřena, zjevena tak, jaká jest; obrazivé však je předmětem poznávací schopnosti, intelektu.“ Umění a filozofii považuje Vodička za odlišné duchovní činnosti, mezi nimiž je však významná shoda a spolupráce. Umění sice nepracuje s obecnými pojmy, ale musí, třeba nepřímo, „vyjadřovat věci i tak, jak jsou v poměru k obecnému řádu“, a činí to názorně, obrazně a sugestivně. Jako vzoru formálního (eseje vystavěné na paradoxech) a duchovního se přitom dovolával Gilberta Keithe Chestertona, jeho osobnost ovšem přizpůsoboval své koncepci (Chesterton čili Filozofie zdravého rozumu). V dvoudílné práci Principy sociální ethiky (1945, 1946) podává Vodička kompendium sociální nauky církve, opřené o sociální filozofii Tomáše Akvinského a o papežské encykliky; nahlíží na ni jako na část etiky a těžisko její sociální působnosti spatřuje v tom, že do společenských vztahů vnáší mravní zřetele. Příměrem o relativnosti umění je Vodičkova volná parafráze středověké Legendy o zbožném bratru Pafnuciovi, tiskaři. Součástí Vodičkova programu byly i dva svazky „sborníku pro katolickou kulturu“ Chléb a slovo (který měl navázat na Demlovy Šlépěje a sborníky staroříšské a jehož jádro tvoří Vodičkovy texty a překlady) a rovněž soupis nezávadné četby Klíč k dobré literatuře. V duchu svého programu Vodička interpretoval a harmonizoval také dílo Jakuba Demla, z jehož plánovaného a neuskutečněného souborného vydání chtěl vypustit pohoršlivá a nevhodná místa, ba i celé texty (Zapomenuté světlo).