Nathalie Sarrautová Pořadí knih (chronologicky)

En 1939, un livre intitulé Tropismes est publié, mais il passe inaperçu, sauf pour deux écrivains, Max Jacob et Jean-Paul Sartre. C'est l'œuvre de Nathalie Sarraute, alors âgée de trente-neuf ans, qui estime que l'écriture doit naître d'expériences inédites. Composé de dix-neuf textes courts (vingt-quatre lors de la réédition en 1957), Tropismes explore une matière novatrice, fruit de cinq années de travail (1932-1937), et nécessitera des décennies pour être pleinement reconnu. Sarraute s'attache à capturer les manifestations subtiles du moi, traduisant en mots les vibrations et les mouvements intérieurs suscités par des stimuli extérieurs. Elle décrit des « actions dramatiques intérieures » à travers des dialogues, des gestes, et des monologues intérieurs. Les mots qu'elle choisit, souvent entrecoupés de points de suspension et d'interrogations, révèlent les mécanismes de la conscience avant l'expression, ainsi que les relations complexes et parfois violentes qui se tissent entre les individus à travers des interactions apparemment insignifiantes. Ces éléments, tels que des paroles ou des regards, sont aussi insaisissables qu'une « masse molle et étouffante » qui oppresse un enfant, illustrant la profondeur de son exploration.

Rousseau fouillant dans la bibliothèque de sa mère, Emma Bovary soupirant à la lecture de Paul et Virginie, la Petite Tailleuse chinoise et ses compagnons sauvés de l'enfer par Balzac, Nathalie Sarraute dévorant Rocambole, Montag, le pompier prêt à tout pour sauver les livres... Que de héros dont la vie a été bouleversée par la lecture de quelques pages !Écrivains ou héros de romans, tous peuvent témoigner de ces moments de bonheur où plus rien n'existe, hormis les histoires enfouies entre les pages d'un livre.

Dans une action concentrée, où tout ce qui compte est ce qui n'est pas dit, deux hommes s'affrontent, prennent à tour de rôle la position du dominant ou du dominé, deux amis se brouillent - peut-être - "pour un oui ou pour un nom". La tension qui existe sous les mots les plus simples, les mouvements physiologiques et psychiques souterrains communiquent au public une sensation de malaise, en même temps qu'ils le fascinent. Car cette dispute est la nôtre, ces mots, nous les avons prononcés, ces silences, nous les avons entendus. Tout un passé refoulé se représente, une profondeur inconsciente, des pulsions agressives. Par les mots, nous nous déchirons nous-mêmes, et nous déchirons les autres. Mais le silence est pire.

“Des mots, des êtres vivants parfaitement autonomes, sont les protagonistes de chacun de ces drames. Dès que viennent des mots du dehors, une paroi est dressée. Seuls les mots capables de recevoir convenablement les visiteurs restent de ce côté. Tous les autres s'en vont et sont pour plus de sûreté enfermés derrière la paroi. Mais la paroi est transparente et les exclus observent à travers elle. Par moments, ce qu'ils voient leur donne envie d'intervenir, ils n'y tiennent plus, ils appellent... Ouvrez.”

Nathalie Sarraute, l'une des figures majeures de la littérature française du XXe siècle, privilégie dans son œuvre "Ici" les mots plutôt que les personnages. Le lecteur se retrouve dans un monde extraordinaire façonné par les mots, les syllabes et les sons. "Mort"... ils semblent soudainement ébranlés, vacillant, ne sachant où se raccrocher, peinant à retrouver leur équilibre... cela vient d'une violente rafale, d'une explosion, de ce mot lancé par l'un d'eux... "Mort"... cela ne peut être que cela... "Mort"... alors qu'en leur absence, c'était un mot qui pouvait circuler librement sans provoquer de telles réactions... ici comme partout, c'est un mot utilisé dans la vie quotidienne... mais ils ne peuvent s'empêcher de penser, même un instant, qu'ils ne sont nulle part... Nathalie Sarraute, avec ce festin de lecture, semble défier le lecteur, l'emmenant dans un voyage difficile à travers les lignes.

Six personnages ne peuvent poursuivre un dialogue normal à cause du silence d'un septième. L'existence de vide au coeur de l'échange traditionnel fait naître une spirale infernale où chacun est entraîné jusqu'à la destruction de toute vérité, de tout langage. Mais cette cantate à six voix en contient pourtant une septième, celle de l'humour.

- Quelque chose apparaît... - Oui, qu'est-ce que c'est ? - Pour le moment, ce n'est qu'une main. L'homme à qui elle appartient, on ne le voit pas, il reste dans l'ombre... Sa main seule est là, en pleine lumière devant nous... une longue main un peu noueuse, aux ongles coupés ras... - Et maintenant aussi dans ce visage à peine visible, pas même des yeux... juste le regard... - Il regarde intensément sa main posée sur la table. - Et dans son regard tant d'amour... C'est ainsi chez ceux qui s'aiment... Leur amour va d'abord à tout ce qu'ils peuvent apercevoir d'eux-mêmes... Leurs mains, leurs pieds, leurs avant-bras... et puis dans la glace leur reflet... N.S.

Tato kniha je napsána ve formě dialogu mezi Nathalie Sarraute a jejím dvojníkem, který jí svými varováními, skrupulemi, otázkami a důrazem pomáhá vyvolat "několik okamžiků, několik pohybů, které jsou ještě intaktní, dost silné na to, aby se uvolnily z této ochranné vrstvy, která je uchovává, z těchto vrstev (...) měkkých, které se rozplývají a mizí s dětstvím". Dětství prožité mezi Paříží, Ivanovem v Rusku, Švýcarskem, Petrohradem a opět Paříží. Kniha, ve které se již rýsuje budoucí velký spisovatel, jenž později vytvoří dílo s jedinečnou zvukomalebností pro naši dobu. Atraktivní přístup k dílu a jeho autorce. Text románu je doplněn poznámkami, které objasňují obtíže slovní zásoby, a dokumentárním souborem, který zahrnuje čtyři části: Kontexty (chronologie, místo v díle), Aspekty vyprávění (styl, postavy), Tématika a Různé (témata prací, doporučení k četbě).

Dans cet ouvrage, Nathalie Sarraute a repris, en la développant, la forme poétique de ses premiers textes brefs, Tropismes. Chacun de ces textes a été suscité par certaines paroles qui lui ont paru particulièrement riches en potentialités insoupçonnées. Insoupçonnées, soit parce que l'impact de ces paroles reste méconnu, soit parce qu'il est enseveli sous un amoncellement de représentations convenues, comme lorsqu'elles touchent aux thèmes éternels de l'amour et de la mort. Dans l'un et l'autre cas, le lecteur assiste ou, mieux, est appelé à prendre part aux diverses actions dramatiques qui sont ici mises au jour et se déploient. C'est un assez extraordinaire exercice !

Considered one of the major French writers of our century, Nathalie Sarraute is the author of several novels, plays, and essays, as well as of Childhood, her autobiography. A pioneer of the nouveau roman (or new novel), a literary movement that sought to free the novel from the confines of plot, characterization, and time, she was recently honored by the presentation of her complete works in the prestigious Pleiade series (other authors in the series include Honore de Balzac, Ernest Hemingway, and Franz Kafka).George Braziller is delighted to have been publishing all of Sarraute's work in America since 1958.

"Des imbéciles. Imbéciles. C'est à ne pas croire. C'est lui qui vient de dire ça. Lui-même. C'est de sa propre bouche que sont sortis ces mots étonnants : des imbéciles. Ces gens-là, regardez, je vous les désigne, regardez-les bien. Vous voyez, ce sont des imbéciles. Les voici. Ils se nomment ainsi. Ils sont là, devant nous, immobilisés. Ils sont tout raides... comme inanimés... Ils sont emmaillotés soigneusement, entourés de bandelettes, sur leur visage des masques peints ont été posés..."

Ces « essais sur le roman » constituent la première manifestation théorique de l'école du « nouveau roman ». Nathalie Sarraute y expose ses propres conceptions qui ont exercé une influence profonde sur les jeunes auteurs. De Dostoievski à Kafka, de Joyce à Proust et Virginia Woolf, Nathalie Sarraute scrute l'oeuvre des grands précurseurs du roman moderne et examine leur contribution à la révolution romanesque de nos jours.

Další přeložený "anti-román" představitelky francouzského nového románu, napsaný koncem čtyřicátých let, zobrazuje výsledky pátrání muže, sledujícího skutečně i ve fantazii dvojici lidí, starce a jeho dceru. I v této autorčině próze putuje člověk mezi dvěma póly: mezi svou pravou existencí a neautentickým únikem před svou osamoceností. J.-P. Sartre, jehož předmluvou je knížka opatřena, označuje tuto cestu jako "nepřetržité malátné vlnění od jedinečného k obecnému a zpátky".

Kaleidoskopisk roman om en forfatters arbejde og de ydre påvirkninger, der er med til at præge arbejdets resultat

Čtyři eseje francouzské spisovatelky (Od Dostojevského ke Kafkovi, Věk podezírání, Rozhovor a podtext rozhovoru, Co vidí ptáci), v nichž podrobuje kritice soudobý útvar dožívajícího tradičního románu a snaží se proklestit cestu románu novému. Srovnání „hlubinné“ psychologické analýzy u Dostojevského a konce tohoto literárního postupu u Kafky. Útok na psychologickou analýzu, který nemá představovat negaci cílů tohoto postupu, nýbrž nedůvěru k jeho možnostem. Cílem je autorce rehabilitace románu jako svébytného žánru.

V této knize mluví autorka ústy mladého muže. Ten žije u strýce v Paříži a léčí si plíce. Žije v pohodlí a relativní zahálce. Zato pronikavě a až chorobně citlivě analyzuje vztahy k nejbližšímu okolí, hlavně strýci, tetě a sestřenici, podivným, psychologicky velmi pitoreskním lidem.Hlavní zápletkou v tomto řetězci komplikovaných vztahů je postava pana Martereaua, kterému rodina svěřila obrovskou sumu na zakoupení domu kousek za Paříží. Otázka, kterou si vypravěč stále znovu a znovu klade, zní: je Martereau podvodník, nebo oddaný a obětavý člověk? Martereau je jediná postava, která má přesné kontury, ostatní nemají ani jména. Jediný Matereau má také morální sílu a zdraví, ostatní jen přešlapují a patlají se rozebíráním svým proměnlivých, ale v podstatě monotónních postojů. Málokdy v skutečně moderní próze najdeme takovou nezávislost myšlení i umělecké formy, aby přitom tak úzce navazovala na samy kořeny tří autorů, jichž si autorka vážila jimiž se intenzivně zabývala: Dostojevskij, Kafka a Proust.

Francouzská spisovatelka ruského původu debutovala v r. 1938 sbírkou krátkých próz Tropismy. Známou se však stala až mnohem později, jako představitelka tzv. nového románu. Její poslední román, Zlaté plody, vyznamenaný v r. 1963 mezinárodní nakladatelskou cenou, je románem bez postavy a děje. Autorka v něm sleduje reakce čtenářů a kritiky na úspěšnou knihu „Zlaté plody...“ zkoumá sdělitelnost uměleckého díla a stupeň vnímavosti různých čtenářských vrstev. Spojovacím prvkem nejsou však názory jedinců, ale variace ohlasu, který kniha vyvolala.

A young writer has his heart set on his aunt's large apartment. With this seemingly simple conceit, the characters of The Planetarium are set in orbit and a galaxy of argument, resentment, and bitterness erupts. Telling the story from various points of view, Sarraute focuses below the surface, on the emotional lives of the characters in a way that surpasses even Virginia Woolf. Always deeply engaging, The Planetarium reveals the deep disparity between the way we see ourselves and the way others see us.

Dieses Werk von Nathalie Sarraute hat weder Charaktere noch eine Handlung. Ihr Held ist ein Roman, Les Fruits d'Or, und das Thema sind die Reaktionen, die dieser Roman und die ihm entgegengebrachte Aufnahme bei denen hervorrufen, die ihn lieben oder ablehnen. Es geht nicht darum, die sichtbare und bekannte Realität darzustellen. Die balzac’schen Peripetien, die den Start eines Buches umgeben, sind nicht das Gebiet von Nathalie Sarraute. Hier geht es weder um Verleger, noch um Werbung oder die Spiele der Literaturpreise. Der Autor von Les Fruits d'Or ist ebenfalls abwesend. Es werden nur diese unsichtbaren, jedoch sehr präzisen dramatischen Handlungen gezeigt, die diese romaneske Substanz bilden, deren Bereich Nathalie Sarraute seit ihren Tropismen von 1939 nie aufgehört hat zu erweitern und die all ihre technischen Forschungen bestimmt hat. Indem sie diese Bewegungen im direkten oder indirekten Kontakt mit dem Kunstwerk neu erschafft und manchmal bis zur Satire verstärkt, berührt dieser Roman wesentliche Aspekte des ästhetischen Phänomens. Man könnte auch sagen, dass dieses Gedicht in dieser neuen romanesken Form die Grenzen verwischt, die traditionell Poesie und Roman voneinander trennen.

„Tropismy jsou, jak vysvětlila autorka, 'neuchopitelné pohyby, které rychle kloužou na hranici našeho vědomí; jsou základem našich gest, našich slov, pocitů, které projevujeme, které se domníváme, že prožíváme a které je možné definovat.' Dvacet čtyři malých obrazů téměř nepostřehnutelných vnitřních oscilací skrze klišé, běžné fráze a každodenní banalitu: dvacet čtyři krátkých vyprávění, kde již neexistuje alibi, žádná vlastní jména, žádné 'postavy', ale pouze 'ona' a 'on', 'oni' a 'ony', kteří si vyměňují svou beznaděj nebo prázdnotu během nevinně krutých nebo rafinovaně krutých rozhovorů. […] Velmi krátké texty, kde se nikdy nejmenovaná vědomí, jednoduchá neosobní reference, otevírá nebo stahuje při vnější excitaci, přijímající zabarvení, které umožňuje ji zahlédnout.“