Pavel Sychra Knihy

Nikdo nevěděl, jestli je živý nebo mrtvý, ale v myslích obyvatel kraje byl stále přítomen jako Zlověstná legenda. Všichni by na něj rádi zapomněli, ale šíříci se strach z „Šerifa Smrt“ zvyšovalo záhadné zmizení dvanácti osob. Vypadalo to, že se vrátil a má nejhorší úmysly. Proto povolali Johna Sinclaira, aby ho dopadl.

Před několika staletími byla sťata celá rodina. Kat se při exekuci dopustil omylu. Čtyři lidé byli popraveni, ale přesto žili dál. Nenašli klid ani v záhrobí, zrovna tak, jako nemohl najít jejich kat. O několik generací později se měla poprava konat znovu a jako čestní hosté byli přizváni inspektor John Sinclair a jeho kolega Suko …

To město jsem ještě neznal, ale slyšel jsem o něm. Znal jsem jeho jméno a věděl jsem, že je tam šerif. Red Bluff se koupalo v nachovém světle večerního slunce a přes výšiny na východě se už vkrádaly první stíny soumraku. Mac Garret, jemuž jsem přivázal zápěstí k hrušce sedla, si uplivl a řekl pak hlasem, kterému horko, prach, žízeň a palčivá nenávist propůjčily chraptivý tón: „Tole Ketshume, ty lumpe, ještě jednou si to rozmysli. Přijde můj bratr a vezme si tvůj skalp!“

Kam s mrtvolami? Otázka, která se může stát vážným problémem zejména pro mafii. Debora, krásná rudovlasá žena, měla podivnou zálibu. Sbírala mrtvoly. Měla radost z každého mrtvého a odnášela si ho na své soukromé pohřebiště, které inspektor John Sinclair poznal osobně z té nejúděsnější stránky.

V tom všem měl prsty sám Satan. Do tmy jasně plápolaly plameny loučí a jejich mihotavé světlo ozařovalo tváře znetvořené záští a touhou zabíjet. Nastala noc hrůzy. Smečka dychtila po oběti. Bylo vlhko a dusno. Ve vzduchu doslova viselo neštěstí. Kdesi se zablýsklo. Předzvěst blížící se bouřky. Tichem projel osamocený výkřik. Ten byl pro smečku signálem. Krvavá noc může začít.

Gregor Smirnow se stal jediným svědkem vzácného přírodního úkazu: do moře spadla kometa a chlapec málem zahynul v následující příbojové vlně. Po této příhodě se Gregorova vesnice změnila v hrůzostrašné místo. Nikdo mu to nevěřil, jen Vladimír Golenkov, muž, který se chlapce přátelsky ujal, povolal lovce duchů Johna Sinclair a jeho pomocníka Suka. Ti začali vyšetřovat pomstu Doktora Horrora.

„A kolik je ti doopravdy let?“ zeptal jsem se asi dvanáctiletého chlapce. „Sto!“ Ta odpověď mě šokovala. Bylo to podivné, ale věřil jsem mu. Souhlasilo to jaksi i s případem, který nás do Irska zavedl. Zmizeli tam beze stopy tři muži. Určitě do tajuplného lesa nešli dobrovolně. Jak je možné, že v mrtvých tělech pulsovala krev? Proč rostl v této krajině normální les tak rychle jako džungle? Existoval tajemný obří pavouk skutečně, nebo to byla jen báchorka? Otázky, které Suka i mne popoháněly. V horku irského slunce jsme se odebrali hledat na ně odpovědi a prožít neskutečné sny. Byl jsem opět na stopě hrůzy…

A už tu byly zase! Mučivé, sžíravé bolesti. Procházely celým tělem, pronikaly jako žhavá láva do každého nervu, do každého póru. Cordelia Cannonová zasténala. Pomalu, velice pomalu otevírala oči. Do panenek ji bolestivě bodalo žluté matné světlo. V něm zahlédla jasné skvrny. Tváře! Strnulé, bezvýrazné. Kdosi se nad ní sklonil. Promlouval k ní tichým, uklidňujícím hlasem. Cordelia ucítila vpich do předloktí. Uvědomovala si, jak se jí zmocňuje nebývalý klid. Chtěla už jen spát, spát, spát… Najednou všechno rozeznávalo naprosto jasně. Temným dřevem obložený strop nad sebou, stěny potažené modrými hedvábnými tapetami a muže, kteří ji obstoupili a shlíželi na ni s cynickým úsměvem. Cordelia chtělo něco říci, ale hlas jí selhal. Dívky se zmocnila panika. Chtěla otočit hlavu, zvednout ruku – nemohla.

Johnovi se už několik nocí za sebou zdává stejný sen. Každou nocí je však o něco delší. Tentokrát se mu sen zdá celý. Spatří v něm velké hodiny jen s jednou ričičkou. Zjeví se mu duch jejich konstruktéra – hodinář Gallio, přezdívaný Chronos. Ten se spolčil s Luciferem, aby pochopil a ovládl čas. Nesplnila se však jeho očekávání a on sám se stal zajatcem času a smrtících hodin. Žádal o pomoc Hectora De Valois, ale zpráva se k němu nedostala. A tak musí hodiny zničit John, jakožto reinkarnace Hectora De Valois. Gallio ještě Johnovi prozradí, že hodiny nyní vlastní Tonio Baresi, majitel cirkusu.

Bylo to kolem půlnoci, když se tři mladíci prodrali do ložnice a vrhli se na první postel, která stála v pravé řadě. Už když se otevíraly dveře, věděl Mickey Mayer, že ta návštěva přichází za ním. Ještě se pokusil přetáhnout si deku přes hlavu, ale bylo už příliš pozdě, už byli u něho. Uslyšel zakašlání, jejich divoký smích a pocítil, jak z něho strhli deku. Čas se pro něj zpomalil. Deka letěla pryč. Viděl ji, jak se pomalu vznáší do výšky jako vlající šátek, jako andílek. Slyšel je, viděl jejich malé postavy. Nebyli větší než on, ale byli zlí, velmi zlí a krutí. Už dlouho, měsíce, od té doby, co.

„Tohle je dítě ďáblovo!“ Starý muž vykřikl ta slova přeskakujícím hlasem. Hrozil sevřenou pěstí sotva dvanáctiletému chlapci, který stál se škodolibým úsměvem na okraji kamenného lomu a ostřeloval muže ze vzduchovky. Kulka proletěla těsně vedle něj. „Jednoho dne tě odnese Satan!“ vykřikl staroch a belhal se dál ke své chajdě, která ležela v hlubokém lese. Chlapec na skále se jenom smál. Ještě netušil, že proroctví se už brzy stane hrůznou skutečností.

Ženy na něj letěly! Byl urostlý, plavovlasý a měl výraznou opálenou tvář. Všude měl dveře otevřené a byl to člověk, který sklízel samý úspěch. Měl ovšem jiný cíl: Vraždění, chaos a smrt! Předtím ovšem musel zemřít muž, jenž mu mohl být nebezpečný. John Sinclair! Lovec duchů ještě netušil, jakého má protivníka. Všichni znali pouze jednou tvář tohoto příšerného člověka. Ale měl i druhou. Byl to vrah s dvojí tváří!

„Horká linka na onen svět“ – měl ji Ed Edson. Byl tím člověkem, kterému se podařilo navázat kontakt s mrtvými a který z rozhovorů s nimi připravoval pravidelné rozhlasové pořady. Netušil, že má nepřátele. Do jeho blízkosti se vplížily ďábelské síly. Z „horké linky na onen svět“ se st~lo přímé spojení do pekla. Potřeboval pomoc. Informoval nás. A takjsme-Suko a já – poznali onen komunikační prostředek, který byI svým způsobem jedinečný. Telefon do záhrobí!

Milí čtenáři, zažijte spolu s námi, jak se stane útočištěm temných sil. Jsou tam zavřeny stovky lidí. a vypadá to, že pro většinu z nich není možná záchrana. Vrchní inspektor John Sinclair se dává do skoro bezvýchodného boje...

V Londýně umřelo 5 mladých žen na srdeční záchvat. Jeden doktor se proto obrátil na Scotland Yard a případ se dostal do rukou Johna Sinclaira. John si zjistil, že mladé dívky umírali na selhání srdce i na pevnině. Celkem 10 mrtvých. Všechny měli jedno společné – cestovaly autostopem a znali Victora Joryho – knihovníka na univerzitě, kde některé dívky studovaly.

Z vrcholků vápencových kopců fičel do údolí studený vítr. Osamocený muž se třásl chladem. Vyhrnul si límec huňatého kabátu a choulil se proti poryvům ledového větru. Pospíchal. Přesně o půlnoci dorazil na místo setkání. Náhle se zastavil. Zaslechl jakýsi zvuk. Bylo to nebezpečné vrčení, které dokonce přehlušovalo hvízdání větru. Osamoceného poutníka se zmocnil strach. Otočil se, chtěl utéci, ale vtom si uvědomil, že je obklíčen. Zíralo na něj několik párů žlutých zákeřných očí. Vlci přišli!

V nitru Leroye Harpse to vřelo vášní. Upíral pohled na krásku v otrhaných šatech. Jako znalci mu netrvalo ani vteřinu, aby si ji velmi pečlivě prohlédl od hlavy k patě. Jeho nějvětší obdiv však platil nepřehlédnutelným oblým tvarům a půvabné nevinné tváři. „Kdybys neexistovala," zamumlal jakoby duchem naprosto nepřítomen, „museli by tě lidé vynalézt…„ Harps věděl, o čem mluví. Pořád hledal vhodný „materiál.“ Netušil, že se právě vydává vstříc zcela mimořádnému dobrodružství. Čeká ho dostaveníčko se smrtí…

Staré dveře odporně bouchly, přestože byly otevřeny velmi opatrně. Mladá žena v široké dřevěné posteli to ovšem neslyšela. Spala klidně dál. Prsa se jí dmula pravidelnými hlubokými vdechy a výdechy. Dveřmi pootevřenými na úzkou štěrbinu proklouzla do místnosti postava oděná v černém. Téměř dokonale splývala s tmou. Postava se zastavila a naslouchala.

Náhle bylo po bouřce. Vzduch – předtím tak vlhký a dusný – se pročistil. Na sametové noční obloze jiskřily miliony hvězd. Krajem povíval čerstvý větřík. Roger Moulin vyšel před dveře svého domu. Rozpažil ruce a nadechl se nádherně svěžího vzduchu. Pohledem přelétl po kraji zalitém stříbřitým svitem měsíce. Listy stromů se vlhce leskly. V nepravidelných intervalech z nich padaly na zem kapky vody. Náhle se Roger Moulin uprostřed pohybu zarazil. Z pootevřených úst se mu vydral skřehotavý zvuk. Jeho pohled byl magicky přitahován starým klášterem nahoře na skále. Nad masivními stěnami se vznášela neskutečná narudlá chvějící se zář. A pak zaslechl Roger Moulin zpěv. Zpěv Ďáblových mnichů.

Za týden bude John Sinclair opět v akci. Bude bojovat proti vraždícím panenkám. Diana Torkanová je krásná, ale také nebezpečná žena. mstí se řadě milenek svého manžela. Ale vražedkyní se nestává ona sama. Diana Torkanová vyslala své otroky, kteří doslova plní každý sebeďábelštější příkaz. Jsou to vraždící panenky...

V nehostinném, liduprázdném kraji ležel ukryt DRAČÍ HRAD Zdi, které si za své sídlo zvolil ponurý bůh druidů, byly obklopeny hrůzostrašným tajemstvím. Hrad se stal osudným ženě, jíž se zmocnia přílišná touha po vědění. DRAČÍ HRAD se měl stát i hrobem Johna Sinclaira, ale inspektor vyzval mocnosti zla na souboj.

Muž byl ztuhlý zděšením! Nedovedl prostě pochopit, co viděl na vlastní oči. Od blízkého okraje lesa k němu cválalo podivné zjevení na nádherném vraníku. Z nozder ušlechtilého koně šlehaly pla- . meny. Zvíře pohazovalo hlavou do stran. Přízračný jezdec měl v zádech žlutý kotouč úplňku, a ten zřetelně zvýrazňoval jeho obrysy. Byl to rytíř! Černé brnění se ,blýskalo, drátěná košile zvonila a v ruce svíral blýskavý meč. Jenže to nebylo to, co přihlížejícího tolik vyděsilo. V brnění totiž nebyl člověk, ale kostra. Byl to vraždící rytíř kříže! Rytíř, který byl už přes tisíc let mrtev.