Naděžda Slabihoudová Pořadí knih (chronologicky)

Dvě Dostojevského satiricko-dramatické novely.

Estonská, litevská a lotyšská literatura. Druhé, opravené a doplněné vydání přináší po úvodních statích zasvěcených jednotlivým národním literaturám – estonské (Naděžda Slabihoudová), litevské (Alena Vlčková) a lotyšské (Pavel Štoll) – abecedně řazená hesla ze všech pobaltských literatur, především autorů od nejstarších dob po současnost, ale i anonymních děl (Kalevipoeg – Syn Kalevův), specifických žánrů (Litevské dainy) a nezapomíná ani na menšinovou literaturu (Litevská polská literatura aj.); součástí knihy je i přehled autorů podle národností a základní literatura.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij je extatik, zamilovaný do života svých postav tajemnou láskou, tím vášnivější, čím je život k nim krutější, čím víc je od sebe odstrkuje. Dobro je u Dostojevského stav milosti, který završuje vítězstvím nad hříchem. Proto snad nechává svou Nětočku Nezvanovovou vyrůstat uprostřed největší mravní a fyzické bídy, v rozhárané rodině nadaného, ale zkrachovaného hudebníka, otčíma Jefimova. Ponechává jí sice nepatrnou, ale přece jen naději na lásku, stejně trýznivou a beznadějnou, jako všechno, co v jejím světě patří k lidskému životu. Lze-li románovou fikci chápat i jako autorovu zpověď, pak Nětočka Nezvanovová má k takové zpovědi nejblíže z řady románů a novel, které autor napsal v době neklidu, chudoby a horečné spisovatelské práce po roce 1846, kdy mu novela Chudí lidé vynesla první literární věhlas.

Kdo je Jim Knoflík? Jim je malý černý kluk, který se jako miminko octl v Jasmánii, ostrovním královstvíčku, jemuž vládne král Alfons Třičtvrtěnadvanáct. Kdo je Lukáš? Lukáš je Jimův nejlepší kamarád a je strojvůdcem a vlastníkem lokomotivy Emy. A tihle tři se jednoho dne vydali do světa. Ovšem tahle cesta se změnila ve velké dobrodružství – pluli po moři do Mandaly, kde slíbili císaři najít ztracenou dceru, projeli pohořím Koruna světa, Údolím soumraku a skalní bránou Ústa smrti, potkali polodraka i obra, až konečně dorazili do dračího města Žalmánie. Ale tím tohle podivuhodné putování zdaleka neskončilo!

Dobrodružství tří pohádkových postaviček, které už čtenáři znají z knihy Mecháček a jeho kamarádi.

Novinář Artur Janno přijíždí na ostrov Minor a prožívá tam rok plný napětí, dobrodružství a také... ale to už říká sám název knihy.

Gailit popisuje velmi syrově až naturalisticky venkovské prostředí na jednom nejmenovaném estonském ostrově. Tam žije malá komunita lovců tuleňů, kteří celý rok tvrdě bojují s přírodou o obživu a především pak s mořem, které pro ně znamená život a často i smrt. Kniha začíná námluvami jednoho z ostrovanů k mladé dívce na pevnině, která se mu poddá a díky ní (a dále ještě díky místní zdravotní sestře, která sem utekla a dceře pastora, jež touží poznávat svět, neboť to už zažila a tak se jí zdá ostrov jako malé primitivní vězení) dochází k menším konfrontacím mezi názory a zvyky ostrovanů vůči názorům „tam z venku“.

Kniha vypráví příběh dcery pirátského kapitána Daniela řečeného Olovo. Jednoho dne se jí podaří zachránit v moři trosečníka jménem Hassan, který umí léčit lidi pomocí tenkých jehel.

Tři portréty žen, tři pohnuté osudy, jejichž společným jmenovatelem je láska - nešťastná a nerovná (Kalvárie), naplněná ale tragická (Bojovnice), vášnivá a sebezničující (Lady Macbeth z Mcenského újezdu). Poslední dílo se stalo námětem slavné opery D. D. Šostakoviče, uváděné i pod názvem Kateřina Izmajlovová.

Kriminálně psychologický román o vraždě mladého chlapce a o jeho vrahovi.

Román o životě jedné rodiny naturalizovaných německých přistěhovalců v šedesátých letech 19. století na peterburském Vasiljevském ostrově.

Bílé noci - Štěstí prožité ve sledu čtyř jasných severských nocí tohoto sentimentálního románku uplývá stejně rychle jako jejich pomíjivá nádhera. Nětočka Nězvanovová - vyrůstá uprostřed bídy, strachu a přetvářky, ve světě zborcených iluzí, žije víc snem a fantazií. Spojení skutečnosti se snovou fantazií nepřipravuje hrdiny Dostojevského o cit pro opravdovost ani o smysl pro spravedlnost, které jsou výrazně přítomny i v těchto dvou jeho raných romantických příbězích.

Příběh drobného podvodníčka Čičikova, který navštěvuje ruské statkáře, aby je přiměl ke geniálně prostoduché finanční spekulaci s prodejem „mrtvých duší“ zemřelých nevolníků, nelítostně zachycuje veškerou prohnilost a nelidskost carského Ruska. Kniha, která zůstala nedokončená, je i přesto v postavě Čičikova jako karikatura banální vychytralosti dokladem autorova mistrovského satirického umění a kritického pohledu na dobovou společnost.

Výbor z povídek, jež Ivanov psal od 20. let až do smrti, některé povídky tohoto souboru byly vydány až po autorově smrti v roce 1963. V ivanovovských moderně pojatých mýtech má čtenář příležitost k zamyšlení nad základními problémy lidského života: témata lásky, smrti, tvorby a zklamání jsou ztvárněny odlehčeným, ironickým, někdy dokonce úsměvným způsobem, typickým pro spisovatele, jehož dílo znova a znova překvapuje čtenáře svou hloubkou.

Autorka sestavila soubor šesti milostných novel klasiků ruské literatury.

Kniha se odehrává za války. Dvě chlapecké party - Timurova a Kvakinova, mezi sebou svádí boj o prvenství. Timurova parta pomáhá tajně rodinám, jejichž muži jsou na frontě nebo dokonce ve válce zemřeli. Nosí dříví, vodu. Proti nim stojí Kvakinova parta, která bez ohledu na vojenské zásluhykrade ve všech zahradách jablka a tropí další škody. Po ultimátu, kterého Kvakinovci nevužijí, dojde k boji.

Poslední práce spisovatele je líčením jeho cesty po východní Sibiři.

Osobitým stylem vyprávěné příběhy prostého ruského člověka, který ve svém životě mnoho viděl a zažil, poskytují zajímavý obraz poměrů v carském Rusku. Autor, známý ruský spisovatel 19. stol., ztělesnil v postavě vypravěče všechny typické kladné rysy ruské národní povahy.

Ti, kteří ještě nečetli Dvanáct křesel, by asi neměli číst ani anotaci ke Zlatému teleti. Na druhou stranu se možná zas tak moc nestane, protože jak Dvanáct křesel, tak Zlaté tele je možné číst mnohokrát. Tedy vědět, jak to s Ostapem Benderem v jednom i druhém románu dopadne, a přesto se znovu a znovu bavit při každé jednotlivé větě.

Veselou protiváhou vážných epopejí třicátých let byla dvoudílná románová epopej směšnohrdinská. Ilf a Petrov se snažili vytvořit model ironické, intelektuální sovětské prózy, která hýřila jazykovým a situačním humorem, inspirovaná starými pikareskními romány. Tento pokus se zdařil, a dílo této autorské dvojice zůstává oblíbeným humoristickým čtením. Příběhy "velikého kombinátora" Ostapa Bendera, jehož dobrodružství za pokladem a miliónem, umožnily autorům panoramaticky zobrazit konflikt morálních zásad socialistické společnosti s životním krédem protřelého a poživačného světa. Sledujme příběh sympatického podvodníka Ostapa Bendera, jak se vyvíjí od revuální legrace k společenské satiře. V době, kdy se ve velkém světě diskutovalo o novém životním stylu, bylo v malém světě vše hotovo: přítomny byly "kravata Sen úderníka, sádrová soška Koupající se kolchoznice a dámská potítka Láska pilných včeliček". Ostap Bender se stal pojmem, obdobně jako Josef Švejk v českém prostředí.

Humoristický román z 20. let 20. století spojuje vtip se společenskou satirou a kritizuje veškeré negativní jevy při budování porevolučního sovětského státu. Autoři se vysmívají příživníkům, spekulantům a podvodníkům na příběhu nepatrného úředníčka, kterému se podařilo různýmimachinacemi nahromadit několik miliónů rublů. Svoje peníze však nemůže ani utratit, ani ukrýt před různými parazity. Úředníkovo tajemství odhalí skupina organizovaných vyděračů a pod vedením geniálního dobrodruha Ostapa Bendera ho o peníze připraví. Ani těmto lidem však peníze nejsou nic platné, protože se ocitli ve společnosti, ve které nemají naději na přežití.

Román je svědectvím rozkladu ruského měšťáctví. Autor se podíval na dno duše svého hrdiny a na jeho osudu ukázal, jak kapitalismus dovede ubíjet člověka.

2. kniha obs. povídky: Můj život, Pečeněg, Člověk ve futrále, Angrešt, Případ z praxe, U známých, Dušinka, V služební věci, V roklině a Nevěsta (posl. povídka Čechovova), a dramata: Racek (přel. B. Mathesius ), Tři sestry (Lad. Fikar) a Višňový sad (B. Mathesius ). O významu Čechovovy tvorby řekl překrásně M. Gorkij: "Umře-li Čechov, umře jeden z nejlepších přátel Ruska, přítel moudrý, nezaujatý, pravdivý, přítel milující, strádající s ním ve všem. Celé Rusko se zachvěje bolestí a dlouho na něho nezapomene. Dlouho se bude učiti chápat život z jeho spisů osvětlených smutným úsměvem milujícího srdce. Bude se učit z jeho povídek, pronikajících hluboko do života, naplněných moudrým, nestranným soucitem k lidem, ne útrpností, ale soucitem moudrého a citlivého člověka, který všechno chápal."

Strhující obraz z nevolné vesnice, kde se Tolstoj připojil na stranu mužiků a nevolníků - chudáků v hadrech, pro něž pár rublů znamenalo život. Polikej Iljič je mladý chudý čeledín. Rád pil a neměl rád, když se někde něco válelo; vždycky se našel někdo, kdo ty věcičky koupil. Jednou byl přistižen a slíbil, že se polepší. Jednou ho paní poslala do města, aby vyzvedl velkou sumu peněz a on se zařekl, že se nenechá zlákat. Jenže ono se to celé nějak zašmodrchalo... A zrovna v té době musela vesnice poslat tři rekruty. O dvou bylo rozhodnuto hned, ale byly velké pře, kdo bude ten třetí. Přitom by stačily čtyři stovky na to toho chudáka vyplatit.