Naděžda Slabihoudová Knihy

Kdo je Jim Knoflík? Jim je malý černý kluk, který se jako miminko octl v Jasmánii, ostrovním královstvíčku, jemuž vládne král Alfons Třičtvrtěnadvanáct. Kdo je Lukáš? Lukáš je Jimův nejlepší kamarád a je strojvůdcem a vlastníkem lokomotivy Emy. A tihle tři se jednoho dne vydali do světa. Ovšem tahle cesta se změnila ve velké dobrodružství – pluli po moři do Mandaly, kde slíbili císaři najít ztracenou dceru, projeli pohořím Koruna světa, Údolím soumraku a skalní bránou Ústa smrti, potkali polodraka i obra, až konečně dorazili do dračího města Žalmánie. Ale tím tohle podivuhodné putování zdaleka neskončilo!

Dvě Dostojevského satiricko-dramatické novely.

Humoristický román z 20. let 20. století spojuje vtip se společenskou satirou a kritizuje veškeré negativní jevy při budování porevolučního sovětského státu. Autoři se vysmívají příživníkům, spekulantům a podvodníkům na příběhu nepatrného úředníčka, kterému se podařilo různýmimachinacemi nahromadit několik miliónů rublů. Svoje peníze však nemůže ani utratit, ani ukrýt před různými parazity. Úředníkovo tajemství odhalí skupina organizovaných vyděračů a pod vedením geniálního dobrodruha Ostapa Bendera ho o peníze připraví. Ani těmto lidem však peníze nejsou nic platné, protože se ocitli ve společnosti, ve které nemají naději na přežití.

Ti, kteří ještě nečetli Dvanáct křesel, by asi neměli číst ani anotaci ke Zlatému teleti. Na druhou stranu se možná zas tak moc nestane, protože jak Dvanáct křesel, tak Zlaté tele je možné číst mnohokrát. Tedy vědět, jak to s Ostapem Benderem v jednom i druhém románu dopadne, a přesto se znovu a znovu bavit při každé jednotlivé větě.

Gailit popisuje velmi syrově až naturalisticky venkovské prostředí na jednom nejmenovaném estonském ostrově. Tam žije malá komunita lovců tuleňů, kteří celý rok tvrdě bojují s přírodou o obživu a především pak s mořem, které pro ně znamená život a často i smrt. Kniha začíná námluvami jednoho z ostrovanů k mladé dívce na pevnině, která se mu poddá a díky ní (a dále ještě díky místní zdravotní sestře, která sem utekla a dceře pastora, jež touží poznávat svět, neboť to už zažila a tak se jí zdá ostrov jako malé primitivní vězení) dochází k menším konfrontacím mezi názory a zvyky ostrovanů vůči názorům „tam z venku“.

Estonská, litevská a lotyšská literatura. Druhé, opravené a doplněné vydání přináší po úvodních statích zasvěcených jednotlivým národním literaturám – estonské (Naděžda Slabihoudová), litevské (Alena Vlčková) a lotyšské (Pavel Štoll) – abecedně řazená hesla ze všech pobaltských literatur, především autorů od nejstarších dob po současnost, ale i anonymních děl (Kalevipoeg – Syn Kalevův), specifických žánrů (Litevské dainy) a nezapomíná ani na menšinovou literaturu (Litevská polská literatura aj.); součástí knihy je i přehled autorů podle národností a základní literatura.

Humoristický román líčí ubohý osud a napínavé příhody maršálka šlechty a jeho společníka, mladého dobrodruha, kteří se za vlády sovětů vypraví hledat po Rusku briliantový poklad ukrytý v jednom z 12 křesel bývalého majetku maršálka.

Příběh drobného podvodníčka Čičikova, který navštěvuje ruské statkáře, aby je přiměl ke geniálně prostoduché finanční spekulaci s prodejem „mrtvých duší“ zemřelých nevolníků, nelítostně zachycuje veškerou prohnilost a nelidskost carského Ruska. Kniha, která zůstala nedokončená, je i přesto v postavě Čičikova jako karikatura banální vychytralosti dokladem autorova mistrovského satirického umění a kritického pohledu na dobovou společnost.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij je extatik, zamilovaný do života svých postav tajemnou láskou, tím vášnivější, čím je život k nim krutější, čím víc je od sebe odstrkuje. Dobro je u Dostojevského stav milosti, který završuje vítězstvím nad hříchem. Proto snad nechává svou Nětočku Nezvanovovou vyrůstat uprostřed největší mravní a fyzické bídy, v rozhárané rodině nadaného, ale zkrachovaného hudebníka, otčíma Jefimova. Ponechává jí sice nepatrnou, ale přece jen naději na lásku, stejně trýznivou a beznadějnou, jako všechno, co v jejím světě patří k lidskému životu. Lze-li románovou fikci chápat i jako autorovu zpověď, pak Nětočka Nezvanovová má k takové zpovědi nejblíže z řady románů a novel, které autor napsal v době neklidu, chudoby a horečné spisovatelské práce po roce 1846, kdy mu novela Chudí lidé vynesla první literární věhlas.