Václav Vokolek Pořadí knih

Román Hledání ztracených snů je třetím "dílem" zcela volné románové trilogie (Cesta do pekel Triáda 1999, Krajiny zjevení Argo 2021) odehrávající se od poloviny devatenáctého století do současnosti. Čas v těchto knihách hraje podružnou roli, volné souvislosti řetězení času přesahují, hlavní postavy jsou více symbolické než reálné. Poslední díl, díl o hledání, se odehrává před první světovou válkou v lázeňském městě, v Africe, kde má hlavní postava za úkol objevit ztracené židovské kmeny, v další kruté válce a v covidové Evropě, v čase, ve kterém hraje hlavní roli strach. Tak jako kdykoliv před tím se strach prolíná se ztracenými sny a nadějemi. Všemi knihami se proplétá motiv lásky, kterou nedokáže přerušit ani smrt. Její masku si nasazují podivné bytosti. Láska k biedermeierské slečně, ke zjevení bílé paní, k mámivým přízrakům mládí. Všechny tři knihy spojuje hluboký vztah k přírodě, která v jednotlivých příbězích vytváří podivuhodnou scénu, v níž se člověk bez ustání ztrácí a s rozkoší bloudí. Na samém konci poslední knihy si čtenář uvědomí, že Hledání ztracených snů je knihou o nesmrtelnosti, která možná není pouhým snem.

Autor knihy Hory Tóry pokládá své texty psané řadu let za „básnické midraše“ a doprovodné obrazy za vizualizace dávných dějů, za výseky zobrazení nemožného. Midraš je hebrejské slovo, které doslova znamená zavrtávání, autorovi je milejší slovo šťourání, do biblického textu a zejména do prastarých židovských pověstí. Sión, Karmel, Ararat, Oreb, Moria a Gerizim jsou zde stejně jako Lilit, padlý anděl Azael, Kain či Abraham chápány jako hory, skutečné výšiny existující v reálné krajině, kdesi za humny času. Autorovi stálo za to o nich vyprávět a malovat je proto, že Tóru vnímá jako vzkaz celého stvoření, inspirující poselství, jehož jsme součástí.

Pohádkové cesty pro překonávání strachu podstupují různé dívenky. S fantazií z příběhů však může pracovat kdokoli. Každý se přeci někdy bojí, dokonce i dospělí. Každá prababička byla někdy holčičkou a je lhostejno, zda to byla Žofie či Sofie. Jedna se bála pavouků, druhá konce světa. Někdo se bojí nadpřirozených bytostí (draků, vodníků, pekla), jiný třeba fyziky nebo cestování. Kniha o strachu je tvořena řadou vyprávění prokládaných pohádkovými příběhy, na jejichž konci se vždy ukáže, že strachy mohou být různé, ale nemusí se před nimi nutně utíkat. I když se jedná o knihu z kategorie moderních pohádek, pomáhá dětem pojmenovávat různé vlastní obavy a zároveň tříbí jazykový cit.

Soubor studií a reflexí zabývajících se tématem a typologií "zelených mužů" ve středověké sakrální architektuře a v renesanci... Kniha intrepretuje archetyp zeleného muže v různých kulturách a předběžně mapuje jejich výskyt na našem území. Interpretace těchto lidí-rostlin se přitom zdaleka neomezuje na archetyp přírodní plodivé síly...

Mysteriózní historický román, komponovaný v duchu středověkých tabulových oltářů: střed knihy tvoří hlavní výjev, podstatný střed díla, základní téma odehrávající se v roce 1849. Levá a pravá strana jsou tvořeny dvěma křídly se současnými výjevy. Epizody knihy, které se odehrávají v současnosti, jsou se středem propojeny nitkami nečekaných souvislostí. Hlavním příběhem, umístěným ve středu pomyslného oltáře, je skutečná událost, která se odehrála roku 1849 v Mcelích u Nymburka. Třem dívkám se tu opakovaně zjevila Matka Boží. Celou situaci zaznamenal místní kostelník; zázračné zjevení mělo v regionu značnou odezvu; církev se ovšem od zázraku distancovala a úřady rezolutně zakročily. Dívky byly označeny za podvodnice a na zázrak se zapomnělo. Za několik let ovšem došlo prakticky se stejnými kulisami a osobami k zázraku v Lourdech... Hlavní hrdina románu Jakub Choc chce realizovat televizní dokument o zapomenutém zázraku, získává informace, zaplétá se do děje a stává se jeho součástí. Příběh se stává labyrintem, v jehož středu místo Mínotaura čeká další zjevení. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Kniha Václava Vokolka není konfesijní, ale nadnáboženská, protože se odvážila rozechvívat srdce člověka bez rozdílu jeho vyznání. Intimita, s níž se dotýká svatých tajemství, je v českém literárním prostředí jedinečná. O čem tedy jeho kniha vypovídá? O utrpení Krista – o passio Christi? Jistě. O utrpení člověka – o passio hominis? Bezpochyby. To, pro co jsou Vokolkovy Pašije vzácné, je, že rozmnožují naději tam, kde naděje visí na kříži a pod ním se modlí člověk.

Poslední díl Cest za horizont nás dovede k jaru. Před poutníky se otevírá každoročním zázrakem ožívající krajina a první jarní cesty z ní symbolicky vynášejí zimu, i když i ona jim dala mnoho krásných zážitků. Ty jarní jsou ovšem úplně jiné. První cesta nás zavede na Boží kámen, podivuhodné místo plné zvláštních energií, které se rychle stává novodobým poutním místem se všemi atributy těch starých. K jaru neodmyslitelně patří Velikonoce, proto se vydáme za křížovými cestami a také za studánkami, které je třeba magicky otevřít a docela obyčejně vyčistit. Ony pak za odměnu vyčistí naši mysl. Pak se vydáme do jednoho malého města, které nás překvapí svými památkami a zejména osobnostmi, které tu žily. Abychom poznali skutečnou sílu života, tak se vydáme za stromy, za těmi, co pamatují více než my. Na Božím kameni si budeme povídat s jednou historičkou a teoložkou, která v krajině umí číst jako v otevřené knize.

Příručka pro poutníky. Zimu většina lidí pokládá za zcela nevhodnou pro putování. Zimní krajinu ovládají zimní sporty, to je zřejmé. Ale není tomu tak docela. I když se to v krajině v nejmenším nezdá, je to čas zlomu. Síla slunce, a tedy světla, se začne pomalu, nenápadně vracet. Právě tento návrat životních sil by poutník neměl promeškat - a kde jinde, než v krajině... Pro poutníka jsou měsíce zimního času dobou zajímavých cest se spoustou odlišných, zimních zážitků, které se výrazně liší od těch z ostatních ročních období. Krajina je totiž úplně jiná, jedinečná, a to skutečné poutníky přitahuje. Působí klidně, je vyčkávající, spící, a možná i snící. Vše v krajině zdánlivě spí, ale vše nabírá sílu ke znovuzrození. Čeká se na slunce a to se po slunovratu do krajiny začíná vracet. To poutník musí zažít…

Básnická sbírka českého spisovatele a publicisty je zároveň svébytnou variací na prastarou legendu o Ariadnině niti.

Čas podzimu je na jedné straně naprosto fantastický, jeho barevnost se mění jako v kaleidoskopu, je to také čas naplnění, kdy sbíráme plody, které nám Země nabízí, ale také doba usínání a příchodu temnot. Žádné období nemá tolik tváří a poutník je chce poznat všechny. Podzimu, jako závěru roku, sluší ohlížení, a tedy návraty do historie. Naše putování bude sledovat cestu kříže, první kroky nové víry, která později ovládla celou Evropu. Tedy od Levého Hradce do Budče. Navštívíme Tolštejn, resp. Kavčí hrad, který se tyčí v údolí Labe a byl v období romantismu modelem mnoha obrazů. Zajímat nás bude také nejtajemnější slovanské hradiště nad Kokořínským dolem, kde nám neznámí předci porazili vojsko Karla Velikého. Poznáme i místo zázračného zjevené Panny Marie a další a další místa, která nejsou příliš známá.