Michaela Pejčochová Pořadí knih

Kniha se věnuje poválečné tvorbě českého malíře, sochaře a teoretika Emila Filly (1882-1953) a jeho vztahu k čínskému umění a komunistické ideologii. Popisuje Fillovu jedinečnou sbírku čínského umění a přibližuje její vznik. Přináší také zamyšlení nad Fillovým chápáním dálněvýchodní malby, které se odrazilo v jeho textech o čínské krajinomalbě i jeho pozdních obrazech. Právě jim je věnována zvýšená pozornost, a to zejména z hlediska postoje, který k nim zaujímali představitelé komunistického režimu, jejichž často vulgarizující názory hluboce a neblaze zasahovaly do umělcova života i díla. Filla čelil různým formám perzekucí, přesto se mu podařilo zůstat až do konce života ve funkci profesora Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Kniha vychází při příležitosti otevření nové expozice v Pamětní síni Emila Filly na zámku Peruc, který umělci poskytl letní útočiště a sehrál v jeho pozdních aktivitách podstatnou roli.

V listopadu 1951 bylo v Národní galerii založeno oddělení orientálního umění, jehož přednostou se krátce nato stal indolog Lubor Hájek. V průběhu následujících desetiletí se v jeho sbírkách podařilo shromáždit přes deset tisíc předmětů asijského umění a představit je na desítkách krátkodobých výstav. S nebývalým zaujetím připravená publikace Sto let jednoho stromu je věnována Luboru Hájkovi k nedožitým stým narozeninám. Podrobně popisuje okolnosti vzniku sbírek asijského umění před druhou světovou válkou a přibližuje okamžiky založení orientálního oddělení Národní galerie počátkem padesátých let. Ukazuje, z jakých zdrojů sbírky orientálního oddělení čerpaly, a představuje osobnosti, které se na jeho zrodu podílely. Vypráví pohnutý příběh dvou dlouhodobých expozic čínského umění v zámku Troja a v Benešově nad Ploučnicí a téměř detektivním způsobem pomocí dobových dokumentů mapuje okolnosti požáru benešovského zámku v roce 1969, který část asijských sbírek zničil. Závěrečné pasáže knihy představují erudovaného odborníka Lubora Hájka jakožto milovníka a znalce asijského umění, jemuž sbírky někdejšího orientálního oddělení do značné míry vděčí za svou podobu a obsah. Publikace tak přináší detailní vhled do procesů fungování i kontextu institucionálního sběratelství asijského umění v Československu v meziválečném a poválečném období.

Vojtěch Chytil a sběratelství moderní čínské tušové malby v meziválečném Československu. Publikace přibližuje dramatický životní příběh akademického malíře a sběratele Vojtěcha Chytila (1896 – 1936).

Osm vybraných sond do různých aspektů čínské a také japonské kultury, včetně studie o lidovém umění vycházející z naší domácí zkušenosti, se různým způsobem dotýká obecných problémů tradice a její interpretace, kulturní kontinuity, způsobů poznávání jiného a obohacování sebe sama.

Publikace přináší překlad významného staročínského traktátu k teorii krajinomalby spolu se zrcadlovým čínským originálem a podrobným rozborem tohoto teoretického spisu, doplněným barevnou obrazovou přílohou. Severosungský malíř Kuo Si, známý svými nástěnnými malbami a svitky s krajinnými motivy, zanechal také záznam svých názorů na malířskou tvorbu v textu, který po jeho smrti redigoval syn Kuo S’. Kuo Si byl samoukem a rád se toulal po lesích a horách, kde studoval krajinné scenérie, které se staly náměty jeho obrazů. Jeho proslulost vedla k pozvání do císařského paláce, kde se stal oblíbeným malířem císaře Šen-cunga. Traktát Vznešené hodnoty lesů a potoků měl zásadní dopad na malířskou tvorbu následujících období. Kuo Si v něm reflektuje filosofické a estetické základy malířství a technické problémy zobrazování krajiny, kterou chápe jako útočiště pro vzdělaného člověka hledajícího odpočinek a vnitřní naplnění. Malbu krajiny vidí jako prostředek ke sblížení s přírodou, a to jak duchovně, tak fyzicky, pokud se malíř nemůže vydat do přírody. Mnohá z těchto ponaučení zůstávají živá a patří k základním pravidlům čínské krajinomalby dodnes.

Populárně naučná příručka uvádějící čtenáře do problematiky čínského znakového písma. Spíše než na praktické návody je zaměřena na povahu této písemné soustavy a především na širší společenský kontext, v němž se vyvinula a byla a je užívána. Obsahuje tři díly. První se zabývá čínskými znaky samotnými, jejich stavbou a funkcí, nicméně také stručně připomíná dějiny jejich poznávání v evropském vzdělaneckém prostředí.